Zpěvák JAKUB ŠLOSR
Jakub Šlosr je muzikant širokého uměleckého záběru - zpívá, hraje, skládá písně a dokonce píše dětské knihy a nahrává pohádky pro děti. Svůj letošní debutní sólový singl "Jaký by bylo" nahrál ve studiu známého producenta, skladatele a zpěváka Borise Carloffa, který singlu zároveň zajišťoval i finální mastering, přičemž přímo produkce singlu se chopil další známý producent, skladatel a kytarista Igor Ochepovsky.
Na FB máš uvedeno: Jakub Šlosr – zpěvák, kytarista, skladatel, spisovatel, badatel, vztahový kouč, ale zároveň jsi i malíř a natěrač – to toho stíháš celkem dost – můžeš, ty jednotlivé joby rozvést více?
Jasně, pojďme to postupně rozebrat. Zpěvákem jsem se stal, protože nikdo jiný v mé první kapele zpívat nechtěl. Kytaristou jsem se stal, protože jsem chtěl hrát v kapele, takže jsem se musel na nějaký nástroj naučit. A spisovatelem jsem vlastně asi dost omylem, kdy jsem přesvědčený, že všechny mé učitelky češtiny si teď zřejmě ťukají na čelo. No a badatel a vztahový kouč? Tak upřímně nikdy jsem nic neprobádal, ale přišlo mi to cool do popisku na FB. A ten kouč? Tak tady u toho se směju nejvíc, protože jsem měl za to, že už jsem to ze sítí dávno smáznul, ale vidím, že digitální stopa je evidentně nesmrtelná. Hele, byla doba – nebo teda pořád je – kdy je každý něčeho svým způsobem koučem a ani já v tomto nejsem výjimkou. Jednou jsem někomu dobře poradil a hodilo mi to ego do stavu, kdy jsem si řekl, že jsem se tím vlastně stal koučem! A malíř a natěrač? To jsem dělával kdysi jako brigádník. A teda teď u toho přemýšlím, jak jsi na to přišla ;)
Tak víš jak, mám své zdroje ;) Takže aktuálně se živíš pouze hudbou?
Jé, to by bylo super, být už v této fázi, ale ještě mě čeká dlouhá cesta, než se do ní dostanu a hudba mě plnohodnotně uživí.
A tedy Tvůj hlavní job čtenářům zatím prozrazovat nebudeme?
Nebudeme. Moje zaměstnání, byť teda nejsem špion, necháme zatím utajené. Ale třeba časem jej svým fanouškům prozradím.
Nedávno vyšel Tvůj první sólový singl s názvem „Jaký by bylo“ – moc hezká hudba, slova i zpěv – co bylo pro text této písně předlohou?
Písně tvořím tak, že nejdříve dlouho drnkám necíleně na kytaru do doby, než mne napadne nějaký motiv, který se mi zalíbí. Ten si nahraju a nechám ho v sobě po nějakou dobu rezonovat. Poté vezmu tužku a papír a text je na světě. Zas jej nechám nějaký čas odležet a následně postupně zjišťuju, co jsem to vlastně vytvořil. U psaní dodržuju zásady, že nepíšu takzvaně do šuplíku, ale vše, co napíšu, jde ven jako hotová píseň. Text nesmím psát déle než hodinu, jinak od toho jdu pryč. Moc neškrtám a nepřepisuju, protože to je pro mě známka toho, že to není ono. A takto píšu všechno, tedy i knihy. Mojí první knihu, která má pět kapitol, jsem napsal za pět večerů.
A co se konkrétně týká písně: „Jaký by bylo“, tak ta je o tom, říci si: „Jaký by to bylo, kdybych oslovil slečnu, která se mi líbí? Jaký by to bylo, kdybych překonal svůj strach a skočil třeba tandem nebo padákem?“ Domnívám se, že v každém z nás je právě to „Jaký by bylo…“
„Jaký by bylo, kdybych…“ o tomhle rčení se ale také říká, že by se člověk neměl ptát: „co by – kdyby“, ale brát život prostě tak, jak je teď. Ale na druhou stranu to „Jaký by bylo“ otevírá dost otázek pro snění – co myslíš Ty?
Přesně tak – řešit něco, co už se stalo, s vědomím, že to stejně nezměníš, je nesmysl. Jen to ubírá energii, kterou by člověk mohl věnovat něčemu novému, co teprve může přijít. Ale na tu druhou stranu – kdo z nás si tu otázku: „Jaký by bylo, kdyby…?, v životě nikdy nepoložil? Tak proč si o tom i nezazpívat.
Na kytaru Tě v této písni doprovázel Igor Ochepovsky. Igor je známý producent, kytarista a hudební skladatel, spolupracující s českými i zahraničními umělci věhlasných jmen – kde jste se poznali a jaká s ním je spolupráce?
Igor je úžasný člověk. Zhruba před rokem, když jsem se rozhodl zkusit sólovou dráhu, oslovil jsem Borise Carloffa s tím, že bych u něj ve studiu rád nahrál svůj singl. Poslal jsem mu ukázky písní, zda by si je s Igorem mohli poslechnout, a po čase od nich přišla odpověď, že to se mnou zkusí. Pro mě neuvěřitelné. Jel jsem do studia na první schůzku, kde byli Igor a Matouš Hereš, který se na všem také velkou měrou podílel. Byl jsem nervózní jako prvňák a říkal si: „Ty jo, jak se to vlastně stalo, že já, obyčejný kluk z Jeseníku, jedu za těmahle hudebníma borcema do Prahy?“ Ale kluci byli perfektní, otevření a vstřícní, a já se alespoň trochu uklidnil. No a asi za dva měsíce jsme začali nahrávat. Bicí nahrával Michal Daněk Kolouch, na basu hrál Ondra Hauser, a kytary nahrávali střídavě Igor, já a Ján Kicko, se kterým jsme se poznali přes FB a párkrát si zahráli ve zkušebně na Jižáku. S Jánem počítám i do budoucna – je to perfektní kytarista a muzikant a opravdu velký talent. No co ti budu říkat – měl jsem Dream Team. Byla neskutečná pohoda a pocit, že jsme tam všichni kvůli jedné věci – vytvořit kvalitní písně.
No jak jsem uvedla, Igor Ochepovsky je v hudební branži velké jméno, takže ten Dream Team úplně chápu.
Ano, je to skutečně velké jméno. Jsem velmi rád, že jsem Igora poznal, chovám k němu velkou úctu a respekt. A stejnou úctu a respekt mám i ke všem ostatním klukům, se kterými jsme ve studiu tvořili.
Jak je složité pro méně známé hudebníky v naší republice prorazit? Předpokládám, že člověk musí být dost srdcař a mnoho si dotovat ze svého – tím mám na mysli hudební aparaturu, koncertní prostory, nahrávací studia, propagaci?
I když se říká, že v dnešní době internetu a sociálních sítí není zase tak těžké dát o sobě vědět, myslím si, že pokud má být výsledek opravdu kvalitní, je docela složité v té velké záplavě hudby prorazit a uspět. Ale pokud člověk něco opravdu chce, musí si prostě jít za svým. Finance jsou samozřejmě velmi důležité a hrají velkou roli, pokud to člověk chce dělat na co nejlepší úrovni. Já osobně mám štěstí, že jsou kolem mne lidi, kteří mi věří a podporují mě. Prostě vždy jsem měl a mám výraznou podporu „v zádech“ – ať už od kamarádů nebo známých, kteří mi prostě věří a líbí se jim to, co dělám. Určitě můžu zmínit manžele Drahoslava a Kamilu Bernátkovi, kteří vlastní nádhernou restauraci Na Palubě v Mikulovicích u Jeseníku. Právě tam jsme natáčeli i několik záběrů do klipu Hodiny. Jsou to srdcaři a skvělí lidé. A pak je tu třeba můj kamarád Aleš nebo Petr Šimon a další a další a další, kteří ve mě vložili důvěru.
Například zrovna Igor po smrti zpěvačky Aničky Slováčkové prohlásil, že hudební recenzenti se některých dobrých muzikantů pořádně všímají, až když zemřou. Jak tohle vnímáš Ty? Je v Česku mediální pokrytí těch méně známých muzikantů dostačující?
Naprosto s ním souhlasím. Bohužel někdy je to opravdu tak, že více prodává a poutá pozornost lidské neštěstí, než fakt, že se někomu něco úspěšného podařilo za jeho života. A to je smutné.
A to mediální pokrytí? Těžko za mě tohle úplně hodnotit, ale je zřejmé, že méně známí nebo začínající umělci nemají v médiích moc prostoru, protože větší média jdou po čtivosti a sledovanosti. No vezměme to tak – kolik čtenářů klikne na odkaz „Rozhovor s Jakubem Šlosrem“? Určitě někteří ano, ale nebude jich tolik, jako na rozhovor s někým super slavným.
Tak od toho tu jsou hradistkoviny.cz, aby daly prostor i těm méně známým hudebním jménům ;)
To je právě skvělé! A já slibuji, že až budu více známý, poskytnu svůj debutní slavný rozhovor opět tomuto webu ;)
Jakube, zpět k Tvému hraní – můžeš více představit kapely, ve kterých si hrál a tedy i tu z nich nejznámější kapelu The Machine?
Vezmu to úplně od začátku. Na základní škole jsem se svým spolužákem Dominikem založil kapelu "Reserve". Vtipné bylo, že jsem tehdy neuměl hrát na žádný hudební nástroj – na rozdíl od Dominika. Takže to byl on, kdo mne začal učit hrát na kytaru, protože by přece bylo nesmyslné být v kapele a na nic nehrát, že jo? Po čase jsme přizvali bubeníka a basáka a nahráli první demíčko, kde jsem ještě moc nezpíval a možná napsal jen jeden nebo dva texty. Kapela se pak pomalu rozpadla, protože jsme se různě rozprchli na střední školy.
V roce 2011 mě pak oslovili kamarádi Martin a Aleš s tím, že chtějí založit kapelu, a tak jsem do toho s nimi šel. Po nějaké době se k nám přidal další člen – basák František – a společně jsme název kapely vybrali podle starého vyhořelého vagónu, kde jsme zkoušeli: "Vagon Rock Machine". Začali jsme hodně hrát a nahráli dvě cédéčka u Davida Spilky v Olomouci. Po letech nám to ale začalo trochu upadat a tak jsme se rozhodli pro změnu bubeníka i názvu kapely na: "The Machine". Opět jsme nějakou dobu hráli a já oslovil hudebního manažera a majitele umělecké agentury N.S.E.F. Production, Lukáše Fouska. Začali jsme makat na novém singlu, který by nás mohl někam posunout. Domluvili jsme se i na změně názvu kapely – tentokrát na "InPloze" – pod vedením agentury vznikla píseň Hodiny, ke které jsme natočili – podle mě – velmi povedený klip. Nakonec to ale dopadlo tak, že jsem se rozhodl z kapely úplně odejít a začít dělat sólovou dráhu, které se budu věnovat na sto procent. A to i díky Lukášovi, který je fakt super člověk, jež velmi výrazně pomáhá začínajícím zpěvákům a kapelám, a dokáže lidi nabudit a nasměrovat je v jejich kariéře dál.
Kromě písní, píšeš i knihy – napsal jsi dokonce dětskou knihu Notička a ukulele, kterou v roce 2023 vydalo nakladatelství Frontman, které spadá pod firmu AUDIO PARTNER s.r.o., která zároveň vlastní i největší obchod s hudebními nástroji v České republice Kytary.cz – kdy a proč si se rozhodl napsat dětskou knihu, což je pro hudebníka asi dost netypické, a jak se tato kniha dostala až do tohoto hudebního vydavatelství?
Pravda je, že když už hudebníci píšou knihy, tak často až své autobiografie, ve kterých po třiceti letech v branži odkrývají všechny své neřesti, ale na to já mám ještě čas.
Kniha Notička a Ukulele vznikla vlastně úplnou náhodou. Každý večer jsem svým dětem četl různé moderní pohádky o jednorožcích nebo vílách, a pokaždé jsem se přistihl, že vlastně nevím, co čtu, a že mi to vůbec nedává smysl. Tak jsem si řekl, že každý večer zkusím napsat jednu vlastní kapitolu – a druhý den jí dětem přečtu. Psát pohádky je pro mě zábava, protože můžu naplno využít fantazii. Když chci, aby mluvil strom, tak prostě mluví – a nikdo se nad tím nepozastaví, a to je na tom super. A tak jsem psal…a jak jinak než na hudební téma. Mělo to původně zůstat v šuplíku pouze pro moje děti. Jenže těm se to tak líbilo, že mě začaly přemlouvat, abych tu knihu vydal – že to musí slyšet i ostatní děti. A tak jsem se rozhodl do toho jít. Nicméně jsem zjistil, že vydat knihu je poměrně složitý a nákladný proces. Proto mě napadlo oslovit některé hudebniny, jestli by si nechtěly v knize udělat reklamu, čímž by se pokryly náklady na vydání.
A jako první jsem oslovil rovnou ty největší – Kytary.cz, konkrétně Filipa Černého, který bohužel nedávno tragicky zemřel. Ještě ten den, kdy jsem mu poslal ukázku, mi zavolal, že je to perfektní a že přesně něco takového hledají. Řekl, že žádnou knížku pro děti zatím v nabídce nemají, a zeptal se, jestli by ji mohli vydat a distribuovat oni. A já takříkajíc spadl ze židle. No a uběhlo asi půl roku a kniha byla v prodeji. Takže ve finále vlastně celkem jednoduché!
A nedávno jsem založil, co se pohádek týká, YouTube kanál Pohádky do ouška, kde si lze poslechnout moje další nové pohádky, ve kterých hlavními postavami jsou mě blízcí lidé.
Jak se kniha prodává? A připravuješ další nové knihy?
Prodávala se dobře. Jak si vede v současné době, netuším, ale doufám, že stále dobře. A jak jsem již zmínil, mám již dalších deset nebo dvanáct nových pohádek na svém YouTube kanálu Pohádky do ouška, a ty bych časem chtěl také vydat v knižní podobě. Zkus si vzít novou knihu, zavřít oči a přivonět si. To je prostě vůně, kterou žádný tablet ani mobil neumí. A teď si představ, že jsi tu knihu ke všemu napsala sama. Hustý, že? Ale zas i ruku na srdce – čte ještě dneska někdo z rodičů dětem pohádky z knížek? Nebo jsou takový "blázni", jako já, v dnešní době ojedinělí?
Kde Tě můžou v roce 2025 fanoušci zastihnout? Budeš hrát i v Praze?
Letošní rok bude spíše ve znamení vydávání singlů. První už je na světě a půjdou ven ještě dva, k jednomu z nich budu točit i klip. Všechny tyto tři písně vznikly pod producentskou taktovkou Igora Ochepovského a Matouše Hereše ve studiu Borise Carloffa, který se postaral o mastering. Jakmile budou písně venku, určitě s nimi vyrazím mezi lidi.
Kdo dělal k předchozím klipům scénáře?
To je různé – někdy jsme to řešili všichni společně s kapelou, někdy jen já sám a někdy se to vyřešilo samo až na místě. Tím, že jsem autorem devadesáti devíti procent textů a hudby, které jsme s kapelou hráli, jsem měl samozřejmě poslední slovo. Ale zase jsme neudělali tolik klipů, aby kvůli scénářům vznikaly nějaké spory. Třeba u posledního klipu k písni Hodiny jsem celý námět vymyslel já, ale hodně mi s tím pomohl i Jakub Chudý, který patří do týmu agentury Lukáše Fouska.
Oslovil jsem pečovatelský dům pro seniory, s paní ředitelkou jsme vybrali starší dámu a pána, a v klipu z nich udělali starší manželský pár. Já s mojí manželkou hrajeme jejich mladší verze.
Píseň je o tom, že bychom si měli vážit každé minuty a hodiny s tím, koho milujeme – protože každému z nás ty hodiny nezastavitelně odtikávají.
S tím plně souhlasím. A někomu bohužel život odtiká do svého finále ve výrazně brzkém a neočekávaném čase. V čase, který by dotyčného nebo jeho okolí ještě pár okamžiků předtím nenapadl – například jak jsi zmínil Filipa Černého. Mladý, aktivní, úspěšný a společenský člověk, skvělý top manažer a muzikant, u kterého zcela jistě nikdo neočekával, že jeho život vyhasne tak tragicky a předčasně.
Přesně tak, život je někdy krutý. A proto užívejme každou minutu na tomhle světě. Víc k tomu říkat netřeba.
Navážu otázkou ještě ohledně toho vztahového koučování. Kdybys tím koučem opravdu byl – jak bys tohle koučování uchopil?
Kdybych byl pravým koučem, rozhodně bych začal u sebe – snažil bych se být tou nejlepší možnou verzí sebe sama a tím nejlepším manželem pro svou ženu. A teprve potom bych začal radit ostatním. A v rámci toho bych manželským párům i radil, ať si kupují moje knížky a předčítají je svým dětem!
Lidé různě snášejí rozchody, často je to pro většinu z nich velmi emočně náročné a bolestivé období – co bys doporučil na překlenutí této složité fáze, pokud bys byl ten kouč?
Ano, je to často těžká fáze života a zřejmě každý člověk si jí projde. Zde bych se já osobně držel přísloví: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ A taky bych poradil, že by se měl člověk co nejrychleji opět zamilovat. A tím se to krásně vyřeší.
Jaký význam má, pro Tebe, pro muzikanta, rodinný život – manželka, děti?
Je to pro mě velká inspirace – jak v textech, tak celkově v životě. Není nic hezčího než přijít domů unavený a vyčerpaný, třeba právě umělecky, a dostat objetí od svých dětí. V tu chvíli víš, že všechno zvládneš.
I když být ženatý muzikant s dětmi asi není pro fanynky – pokud nějaké jsou ;) – úplně ideální, ale já jsem na to pyšný a rozhodně neskrývám, že mám rodinu a že ji nade vše miluji.
Jakým mottem se v životě řídíš?
Životní motto vyloženě žádné nemám, ale řídím se tím, že se musím spolehnout pouze sám na sebe.
Věříš na náhody?
Čím jsem starší, tím víc si myslím, že náhody neexistují a všechno se děje, protože to tak má prostě být.
A co víra v Boha a víra v posmrtný život? Celkem dost muzikantů je věřících – zajímavý je z tohoto úhlu pohledu třeba životní příběh amerického zpěváka Johnny Cashe, který ve své životní krizi jen díky víře v Boha nespáchal v roce 1967 sebevraždu, následně překonal drogovou závislost a opět začal tvořit skvělou hudbu.
Tohle plně respektuji a mám i kamarády, kteří jsou věřící. Nicméně za sebe bych na tuto otázku odpověděl takto: „Jsem ateista, díky Bohu!“
Ty jsi velmi pozitivní člověk se smyslem pro humor, tak si závěrem neodpustíme trochu toho otázkového ftipu* a nadsázky: „Jaký by bylo, kdyby Jakub žil o padesát let dříve, nebo kdyby byl ženou, anebo kdyby neměl hudební sluch?“
No to jsou fakt zajímavé otázky. Kdybych vydával singl před padesáti lety, vydal bych ho na vinylu a to by byla pecka. Být ženou ještě stále mohu, ne? A kdybych neměl hudební sluch? Tak to bych asi zůstal u toho malování a natírání ;)
Děkujeme za rozhovor.
