Rozhovor s Petrou Horákovou Krištofovou (12.03.2024)

Petra Horáková Krištofová (1977) podniká v oblasti financí, zdravotnictví a mobilních aplikací. Je zakladatelkou Nadačního fondu Apolena. Zároveň se dlouhodobě zajímá o armádu. V roce 2020 absolvovala svoje první dobrovolné vojenské cvičení, o rok později vstoupila do aktivní zálohy Armády České republiky. Je autorkou populárního blogu a podcastu "Deník vojínky". Aktuálně žije ve Finsku, kde její manžel působí jako diplomat, společně vychovávají dvě dcery. 

Jaký měla Petra Horáková Krištofová začátek roku 2024?

Začátek roku byl hodně aktivní, na nějaké rozcvičování nebyl čas. Hned v lednu jsem byla na vojenském cvičení, zažila jsem zimní Libavou v -12°C - pod bílým hávem jí to moc slušelo.

Jste vojákyní v aktivní záloze v hodnosti praporčice, zařazena u Skupiny kybernetických sil a informačních operací v Olomouci (SkKySIO). Jak jste se k této skupině dostala a jak dlouho v ní působíte?

Do Olomouce jsem nejdříve poslala životopis, pak absolvovala pohovor a v květnu 2021 jsem byla k jednotce zařazena. Uzavírám tedy třetí rok služby.

Nepomýšlíte třeba na případnou změnu, vyzkoušet si i jiné služební zařazení?

Občas přijde nějaká nabídka, někdy i zajímavá, ale asi ještě nenastal ten správný čas. Domnívám se, že v SkKySIO odvádím užitečnou práci, baví mě to tam a stále jsou ještě věci, které se můžu a hlavně chci naučit. Jsou záložáci, kteří jdou za hodností, ale stále je hodně těch, pro které je důležité, co přesně dělají a s kým. A to je právě můj případ. Mám skvělé nejbližší kolegy a to je pro mě zásadní.

Á propos, jak se vlastně záložáci dostanou ke konkrétní vojenské hodnosti? Vy jste nyní praporčice, můžete se v rámci aktivních záloh stát třeba kapitánkou nebo majorkou?  

K hodnosti se dostanete tak, že je volná tabulka s danou hodností. Ve skupině podpory SkKySIO je mezi záložáky praporčík nejvyšší hodností. Ale obecně může být záložák klidně i major. Několik jich znám a znám i paní podplukovnici. To je obdivuhodné. Moje ambice ale takto vysoko určitě nesahají.

Jako záložačka jste v říjnu konečně vyfasovala vlastní zbraně – útočnou pušku CZ BREN a pistoli CZ 75 Phantom – vlastní znamená, že si ty zbraně můžete vzít domů? A ze které střílíte raději – z pušky nebo pistole? 

Slovem „vlastní“ je myšleno, že každý voják má přiřazené vlastní zbraně. Jsme jednotkou aktivní zálohy poměrně novou, takže dosud jsme si zbraně půjčovali od vojáků z povolání. Nyní už ale máme každý svého Brena a svého Phantoma. Domů si zbraně samozřejmě vzít nesmíme, na konci cvičení je hezky naleštěné vracíme zpět do zbrojního skladu. Ostatně zbrojní průkaz má jen pár z nás. Ráda střílím ze všech zbraní, ale útočná puška je pro mě větší svátek. S ní v civilu střílím jen velmi svátečně.

Co Vám, jako manželce diplomata, matce dvou nezletilých dcer, podnikatelce a filantropce služba v aktivní záloze přináší a co Vám bere?

Mě služba v armádě prostě baví. Baví mě to prostředí, ti lidé, ta práce. Takže určitě mi dává pocit smysluplnosti. Pro lidi v mém věku už je hodně důležité, aby čas trávili smysluplně. Ostatně čas je to nejcennější, co máme. Čím jsem starší, tím pečlivěji vážím, komu a čemu svůj čas věnuju. A co mi služba kromě času bere? Určitě mě stojí i dost peněz, protože do začátku jsem si koupila dva batohy, gore-tex, náhradní uniformu, boty, taktické rukavice, zimní oblečení a mnoho dalšího. A pak si na každé cvičení kupuju letenky z Finska. No a v neposlední řadě jako podnikatelka přicházím o výdělek, který kompenzace od armády nevyrovná. Ale v žádném případě si nestěžuju, nezchudla jsem, a beru to jako potřebnou investici.

V současné době je jako výrazný "strašák" vnímáno slovo mobilizace. A je dost zarážející zjištění, že by v případě vážného ohrožení našeho státu nebyla část naší společnosti ochotna jít jej bránit. Kdyby mobilizace opravdu nastala, Vy osobně máte jasno, že?

Ano. Když přijde povolávací rozkaz, půjdu dělat to, k čemu jsem vycvičená.

Své vzpomínky na dobrovolně absolvovaný vojenský výcvik ve Vyškově jste literárně zpracovala v Deníku vojínky, na který jste později navázala stejnojmenným úspěšným podcastem. Čtenář webu hradistkoviny.cz v komentáři označil daný podcast za docela dobrý, a zároveň položil dotaz, zda tento Váš počin financovala sama armáda. Můžete proto prozradit nejen to, zda Deník vojínky financovala armáda, ale také to, proč jste se jej rozhodla sepsat?

Je zajímavé, že otázku, zda armáda financuje podcast, jsem už dostala několikrát. Samozřejmě armáda výrobu podcastu nefinancuje, nefinancovala ani blog Deník vojínky. A proč jsem se rozhodla blog sepsat? Protože jak jsem každý den kolem půlnoci psala postřehy na sociální sítě, mělo to velký ohlas. Rozhodla jsem se tedy tyto texty rozšířit a umístit na webové stránky DENÍK VOJÍNKY Udělat podcast se pak nabízelo, protože se audio tvorbě dlouhodobě věnuji, prakticky od dětství.

Dá se odhadnout, kolik nových rekrutů do aktivních záloh jste díky tomuto profilu „Deník vojínky“ nalákala?

Kvantifikovat to neumím, ale myslím si, že jich je celkem dost. Soudím podle toho, jak často mi píší na sociální sítě či do emailu. Mám z toho pochopitelně velkou radost. Překvapila mě věková skupina chlapců 14-17 let, ti někdy udržují velice intenzivní komunikaci. 

Kromě vojákyně v aktivní záloze jste také podnikatelkou a filantropkou. Na konci roku 2013 jste založila Nadační fond Apolena, který podporuje endoskopické sály Gynekologicko-porodnické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, můžete tento nadační fond více přiblížit?

Je známo, kde v Česku nejlépe operují srdce, kde mozek, kde máme na jaké onemocnění skvělé lázně. Ale když se někoho zeptáte, kde nejvíc a nejlépe operují šetrnými metodami dělohy, nikdo neví. Jsou to endoskopické sály oddělení G5 U Apolináře, které jsou kolébkou české gynekologické endoskopie. Tady se operují nádory v malé pánvi, endometriózy, myomy, řeší se tu neplodnost. Nadační fond APOLENA už deset let nakupuje pro tyto sály moderní technologie a umožňuje tak ženám být operované opravdu špičkovými postupy, na které z veřejného financování nejsou peníze. Fond pracuje s nulovými provozními náklady, ty totiž hradím já. Tedy všechny peníze, které nám dárci pošlou, skončí na našem transparentním účtu a následně na operačním sále v podobě nějakého přístroje, anebo operačního nástroje.

V roce 2021 jste vydala limitovanou edici kalendáře vojínky Horákové a výtěžek z jeho prodeje věnovala právě již zmíněnému Nadačnímu fondu Apolena. Jak a kdy vznikl nápad vyfotit vojínku Horákovou do kalendáře a s kým jste na tomto uměleckém počinu spolupracovala?

Po návratu z Vyškova jsem chtěla pro sebe, své děti a svá vnoučata nějakou památku. Oslovila jsem proto svého dlouholetého kamaráda Martina Šanderu, který fotí ledacos, ale také módní kolekce. Martinovi bezmezně důvěřuju a věděla jsem, že se před ním nebudu stydět. Ty fotky vyšly, myslím, docela dobře. Takže pak jsme s Martinem říkali, že by bylo hezké mít kalendář. A jiný můj kamarád mi řekl, že by si takový kalendář rád koupil. A tady právě vzikla ta myšlenka, že by to mohla být dobročinná věc. Nakonec jsme za těch 15 kalendářů získali pro Apolenu 60 tisíc korun. 

Jak nejraději trávíte volný čas, pokud Vám tedy při Vaší vytíženosti nějaký zbyde?

Každé ráno chodím cvičit, anebo běhat. Když je ve Finsku pěkné počasí, zajedu si do národního parku kousek za Helsinkami a projdu si svůj několikakilometrový okruh lesem kolem jezer, často beru rybářské pruty. Od srpna do října ještě beru košíky na houby, to je moje velká vášeň. Mám výhodu, že pracuju sama na sebe a jsem si šéfovou. Když mi nic pracovního nehoří a je pěkně, jdu do lesů. To mě nabíjí.

Dlouhodobě žijete ve Finsku – jak se Vám v této severské zemi žije?

Finsko je nádherná země a žije se nám tu skvěle, jakkoliv je to země klimaticky náročná. Teď začíná březen a v Helsinkách jen pomalu odtává ledovka, která je tu úplně všude už dva měsíce a ztěžuje chodcům i cyklistům pohyb. Náročná je i tma od listopadu do února, ale teď v březnu už je to v pohodě. Jako rybářka jsem úplně nadšená z tolika jezer, celkově příroda je tu úchvatná. Na Finsku se mi líbí i bezpečnost: když si zapomenu zamknout auto, nic se neděje. Nemám ani strach o starší dceru, která je ve věku, kdy ráda tráví čas s vrstevníky a vrací se domů později. A v neposlední řadě se mi líbí situace na silnicích. Řidiči jsou ohleduplní, dodržují rychlost, „ťukance“ tu prakticky nevidíte. Jsou vyklidnění. Když se pak vracím do Česka a táta mě veze z Ruzyně po Praze, jsem vystresovaná z toho, kolik agrese na silnici vidím. Samostatná kapitola je ignorace chodců čekajících na přechodu. Příšerné.

Plánujete se s rodinou v budoucnu vrátit zpět do České republiky a zůstat zde již natrvalo?

Manžel je kariérní diplomat, takže dokud bude dělat tuto profesi, budeme cestovat po světě s krátkými přestávkami v Česku. Role diplomatů je nesmírně důležitá, v této době zejména. Každopádně naše „doma“ je samozřejmě v Česku, kde hodláme strávit důchod. 

Jaké máte oblíbené životní motto?

Asi bych zmínila dvě: První je v angličtině: "Life is about making an impact, not making an income". Volně přeloženo: "Život je o tom, tady něco zanechat, ne zbohatnout." Druhé je prosté: "Hlavně se neposrat."

A jaké máte plány pro rok 2024?

Plány mám stále stejné. Radovat se z každého pěkného dne a chovat se tak, abych se následující ráno byla schopna na sebe podívat do zrcadla.

Děkujeme za rozhovor!

Foto archiv PHK, zveřejněno s jejím souhlasem.