Z obláčku do pekla - životní příběh A.

A. jsme zpoznali na sociální síti Threads a Instagram, kde začínala letos v lednu publikovat útržky ze svého životního příběhu, který aktuálně skončil v azylovém domě. A při pročítání jejích příspěvků nás napadlo ji oslovit s nabídkou na rozhovor. A. byla velmi vstřícná a nabídku přijala, byť jí z počátku nabídka rozhovoru zaskočila. A následně vznikl velmi obsáhlý osobní rozhovor, který si můžete přečíst níže.

A. je maminkou 3letého syna. Má ráda dobrou kávu, knížky a mexickou kuchyni. Do svých po třicítce let si žila spokojeně a dá se říci, že i na vysoké noze. Pak ale znenadání přišlo několik životních zvratů, které kraloval tvrdý životní pád, kdy se ze zbohatlické čtvrti a naprosto bezstarostného životního "obláčku" dostala do azylového domu, do bezradnosti, do osamělosti, prostě do "pekla".

Tento rozhovor byl veden citlivě, ale přesto některé pokládané otázky "řezaly" do ještě nezahojených emočních ran nebo otevřely rány už zahojené, ale bylo nutné je položit a zodpovědět, aby čtenář pochopil. Nicméně vzhledem k tomu, že A. se aktuálně snaží, aby neunikly na veřejnost jakékoli její bližší osobní údaje, které by mohly její totožnost prozradit, jsou některá data - z důvodu ochrany bezpečnosti její a jejího syna - záměrně pozměněna, což však nemá na samotný příběh vliv.

S A. jsme vedli několika hodinový videorozhovor, tedy čtenář má naší garanci toho, že víme, kdo A. je a jak ve skutečnosti vypadá. Fotografie vizáže na jejích sociálních sítích a blogu jsou fotografie pouze ilustrační.

A. předem děkujeme, že jste nabídku k rozhovoru přijala. Jak jste vnímala, když jsme Vás z redakce oslovili se žádostí o rozhovor?

V první chvíli mne to překvapilo, přemýšlela jsem, proč chcete udělat rozhovor zrovna se mnou. Nicméně když jsem o té nabídce začala přemýšlet, tak mi to přišlo vlastně jako docela dobrý nápad, protože díky tomu rozhovoru se můj detailnější příběh může dostat také k lidem, kteří se dostali do obdobné situace jako já, a uvědomění toho, že v tom nejsou sami, je může povzbudit. A také je může povzbudit i uvědomění toho, že se dají tyhle složité životní situace postupně nějak řešit, a že stále existují dobří lidé, kteří jsou ochotni člověku v nouzi pomoci.

Před vydáním rozhovoru jsme si Vás i trochu „ověřovali“, zda ten příběh není případně nějaký literární fake a zda jste opravdu „reálná osoba“, možná Vám to nebylo úplně příjemné, že?

Máte pravdu, příjemné mi to úplně nebylo, nicméně důvody chápu. V dnešní době plné fake internetových příběhů je pochopitelné, že nějaké ověření musí proběhnout a hlavně – kdyby mi můj příběh vyprávěl někdo cizí, tak mu jej sama snad ani věřit nebudu.

Tak přejděme k Vašemu životnímu příběhu – než jste se ocitla „z obláčku“ nyní úplně bez pomoci až v azylovém domě – tak co tomu v kostce předcházelo?

Víte, já jsem jedináček, tak trochu i „asociál“ jak o sobě s nadsázkou říkám, jsem typ z části samotáře, byť mám lidi velmi ráda, ale nikdy jsem neměla kolem sebe velký kolektiv lidí a nejvíce jsem se přátelila s lidmi z práce, a když jsem pak z práce odešla na mateřskou a následně na rodičovskou, tak ty kontakty postupně ochladly. Moji rodiče ke všemu také byli jedináčci a jejich prarodiče také, takže jsem neměla ani žádnou širší rodinu. S mamkou jsem odjela bydlet do Prahy jako desetiletá, poté, co se rodiče rozvedli. Taťka, který bohužel holdoval alkoholu, zůstal bydlet stovky kilometrů od nás. Mamka si pak našla druhého manžela, s tím jsem ale nevycházela, a po smrti mamky, která zemřela před pár lety, s ním nejsem v žádném kontaktu.

V kolika letech jste se osamostatnila?

V 18 letech. Začala jsem pracovat v jedné firmě, která se zaměřovala na reklamní činnost, zároveň jsem vystudovala vysokou školu, měla jsem bydlení, měla jsem dost koníčků, které mne naplňovaly, měla jsem přátele, a také dlouhodobý vztah. Pak ale došlo k rozchodu a já se rozhodla, že zůstanu nějakou dobu sama a že se budu více věnovat sama sobě.

A kdy a jak jste potkala partnera, se kterým máte syna?

Znali jsme se dlouho – cca 10 let, než jsme se sblížili, a znali jsme se přes pracovní oblast. A pak se nějak stalo, že to mezi námi přeskočilo a začali jsme spolu chodit.

A pak?

Chodili jsme spolu několik měsíců, bylo to krásné období, a pak jsem neplánovaně otěhotněla. Když jsem partnerovi sdělila, že jsem neplánovaně otěhotněla a že neuvažuji těhotenství ukončit, ale chci si miminko nechat, neměl s tím sebemenší problém, naopak se na miminko těšil. A po nějaké době našeho soužití, kdy jsme tedy spolu nebydleli ve společné domácnosti, ale už jsem byla těhotná a plánovali jsme společnou budoucnost, se mi telefonicky ozvala jeho manželka s tím, že čekám miminko s jejím manželem, se kterým žije v dlouhodobém manželství a mají spolu děti, a dokonce mi pak za nějakou dobu i zaslala fotografie jejich dětí, aby své tvrzení podložila. Já z toho byla samozřejmě v šoku, vůbec mne nenapadlo, že by mohl být partner ženatý a k tomu již mít děti. Znala jsem ho roky, nikdy nenosil prstýnek, a nikdy o manželce ani o tom, že již děti má, nemluvil.

A jak jste na tohle „odhalení“ zareagovala a jak na to reagoval on?

Vzala jsem fotografii, kde byl vyfocen se svými dětmi, ukázala jsem mu jí a tím jsem s ním skončila. On mi na to sdělil, že to přeci nevadí, že by chtěl mít nadále paralelní vztah se mnou a že jeho manželství tomu není překážkou. Snažil se to nějak vysvětlovat, ale já už jsem ho neposlouchala. Mám to vnitřně nastavené tak, že když se někdo vůči mě nečestně zachová, zradí mě, tak prostě pro mne takový člověk nadobro skončil. A je mi to jedno, co by, kdyby, i kdyby se stavěl na hlavu, tak já už nemám „cestu zpět“. Vnímám to tak, že ten člověk je dospělý, dokáže ovlivnit svoje jednání a chování, dokáže domýšlet dopady svých činů, a když něco udělá, tak je to proto, že se rozhodl to udělat. A pokud je to něco nečestného, tak tím pro mne v tu chvíli prostě absolutně končí. Já zastávám nějaké hodnoty a některé ty hodnoty jsem v případě hodného zřetele schopná lehce i takzvaně ohnout a obejít a partnerům jsem schopna odpustit určité věci a chyby, ale zrovna zatajení manželky a dětí je věc, přes kterou u mě vlak prostě nejede, tady odpustit nejde. On mi prostě lhal a byl ke mně neupřímný v tak zásadní věci, a to já nedávám, tohle neodpouštím. Ta důvěra k němu zmizela a já nejsem schopna tu důvěru zpětně obnovit, a když i přesto vztah pokračoval, musela bych neustále přemýšlet v budoucnu o tom, zda mi ten člověk říká pravdu nebo mi opět lže, zda je opravdu tam, kde mi zrovna tvrdí, že je a tak dále, a to už by nebyl vztah, který si přeji.

Ale byla jste těhotná a musela jste počítat s tím, že pokud na dítě zůstanete sama, tak budete jako matka samoživitelka ve složité situaci?

Měla jsem jistotu toho, že mám kde bydlet a že mám dobře placenou práci, plánovala jsem si pak vzít rodičovskou na rok s tím, že se poté vrátím do práce a že z té slušné výplaty sebe i dítě bez problému uživím. S tím, že bylo v plánu, že mamka by mi pomáhala s hlídáním malého, až bych se do vrátila do práce.

A on se svého dítěte tak lehce vzdal?

Nevzdal, chtěl být zapsaný v rodném listě, snahu k tomu opakovaně vyvíjel, ale mě bylo známo, že moje tehdejší kamarádky měly neblahou zkušenost s tím, že některé z nich partneři připravili o dítě, takže jsem se rozhodla, že tohle nedopustím a jako otce jej prostě neuvedu. A samozřejmě, že ho neuvedu jako otce i z důvodu, že to mezi námi skončilo tak, jak skončilo. Já jsem prostě jeho snahy rázně vetovala. Rozhodla jsem se, že zodpovědnost za dítě plně přeberu na sebe a nikdy jsem si od něj nevzala ani korunu. Pravda je, že když se syn narodil, tak koupil nějaké plenky a oblečení, to jsem si vzala, ale jinak už nikdy nic.

A kdy a jak se ve Vašem životě objevil ten další partner?

Po asi roce co jsem byla s malým sama, mě tehdejší kamarádka seznámila se svým známým, byl přiměřeného věku jako já, byl milý, pohledný, měl charisma a já u něj pocítila takové to „TO“, prostě To s velkým T, takové to VAU – proběhla tam neuvěřitelná chemie. Nicméně byla jsem po předchozí neblahé zkušenosti již opatrná, takže než jsem si ho pustila k tělu, snažila jsem se ho dle možností dosti „prověřit“, zda nemá nějaké skryté manželky a tak podobně, ale neměl. Byl pozorný, jevil o mě upřímný zájem a já se do něj zamilovala. A když mi po krátké době navrhl, abychom se sestěhovali – měl dostatečně velký byt pro rodinu v novostavbě, kývla jsem na to. A když teď nad tím tak přemýšlím, možná jsem si měla najít spíše někoho s malým T a třeba by to bylo nyní třeba úplně jinak.

To jste byla se synem na mateřské stále?

Ano. On mi říkal, že ať zůstanu s malým co nejdéle doma, že není důvod, aby chodil do školky a já do práce, ať se o malého starám naplno, že on nás uživí a podpoří, prostě ať se věnuji malému, co nejdéle. V tomto společném soužití jsem neměla potřebu mít vlastní auto, on mě vozil, kam bylo potřeba, mít vlastní peníze, protože jsme měli společný účet – respektive mi dal kartu ke svému účtu s právem dispozice – a tak dále.

V průběhu tohoto vztahu se stalo i to, že Vám zemřeli oba dva rodiče – partner Vám byl oporou v takových chvílích?

Když byly malému asi dva roky, tak mi zemřeli v rozestupu půl roku oba rodiče. V rodině máme vysoké krevní tlaky a na komplikace s touto chorobou oba dva umřeli. Tatínek umřel na krvácení do mozku, kdy on vysoký krevní tlak neléčil, a maminka měla čtyři infarkty za sebou. A tohle jsme měli stejné i u prarodičů, také umřeli půl roku po sobě na komplikace s vysokým krevním tlakem. A ano, přítel mi byl velkou oporou. Pomáhal mi i s pohřby. A já se v tu dobu po smrti rodičů rozhodovala, že chci už začít chodit zpět do práce, chyběli mi lidé kolem mě, chtěla jsem mít svůj příjem tak jako předtím a nalézt opět osobní realizaci i v práci a nejen v péči o malého a o vztah. Jenže partner mi v tu dobu začal opět tvrdit, že je ještě brzo, ať nadále zůstanu s malým doma, že se o finance přeci dokáže postarat a ať do práce nespěchám. Dokonce jsme byli i zasnoubeni a plánovali jsme časem ještě společné dítě.

Dědila jste něco po rodičích?

Po taťkovi jsem nedědila nic, po mamce jen nějaké pár tisíce, protože ostatní další majetek, co měla, přenechala již dávno v minulosti svému druhému manželovi, se kterým nejsem po smrti mamky v žádném kontaktu.

Takže jste se rozhodla, že nadále zůstanete doma se synem a návrat do práce opět odložíte? A nebylo Vám to už nějaké „divné“, že tohle po Vás partner stále požaduje?

No pravda je, že se mi varovná kontrolka začala postupně rozblikávat. Po smrti rodičů jsem si začala velmi uvědomovat, že jsem postupně „vyšuměla“ kontakty se všemi svými kamarádkami, což bylo dáno možná z části i tím, že se partner před některými z nich dříve o mně občas vyjadřoval nelichotivě, jak jsem zjistila zpětně, ale samozřejmě to bylo dáno i tím, že jsem kontakty s nimi postupně přestávala vyhledávat. Takže jsme se s partnerem scházeli pouze s jeho známými, s jeho rodiči, prostě pouze s jeho okruhem lidí. A když jsem chtěla začít chodit do práce, tak on mi na to vždy říkal, že to není potřeba ještě, a že přeci nevadí, že se nemusím přeci scházet i s někým jiným, že není důvod, že můžeme trávit čas spolu, a že není důvod, aby malej chodil do školičky, do herničky, vždy mi to prostě perfektně odargumentoval. Víte, my jsme se vůbec nehádali nebo tak něco, nikdy mne ani neuhodil, prostě mi vždy na moje argumenty dal své argumenty a já si vždy řekla, vždyť má vlastně asi pravdu, když zůstanu ještě rok doma, nic se nestane, naopak se budu malému o to více věnovat. Takže došlo k tomu, co jsem již zmiňovala, že moje vztahy se zbývajícími kamarádkami vyšuměly, postupně všechna moje přátelství a kamarádství odpadla.

Když to člověk teď poslouchá, tak to zní opravdu místy až děsivě.

No zní, no. Ale já jsem ze začátku nad tím extra nedumala, prostě jsem si řekla no jo, vždyť on má svým způsobem pravdu. Prostě užívala jsem si jeho zájem, bylo mi příjemné, jak se o nás staral a pečoval. Ale ta kontrolka mi blikala postupně čím dál víc asi rok. Víte, i když o sobě s nadsázkou říkám, že jsem asociál, tak jsem paradoxně dost společenská, a lidé mi začali prostě postupně dost chybět. A pravda je, že když nad tím teď s odstupem času přemýšlím, tak si říkám, že jsem musela být asi úplně blbá, protože kdyby mi tohle někdo vyprávěl, nějaká moje kamarádka, tak jí řeknu, ať se okamžitě sebere a odejde od takového člověka, protože takový stav nebyl normální. A až zpětně mi došlo, že v začátku vztahu tam byl takový ten lovebombing, a on mi tu manipulaci a omezování začal „dávkovat“ postupně, protože kdyby mi řekl rovnou v začátku vztahu, že mě bude chtít držet roky pouze doma, tak by mě to praštilo do očí ihned a odešla bych od něj, resp. bych s ním nezačala budovat vztah.

A jak jste na tom byla v tu dobu s vlastními financemi?

V době, kdy jsem byla se synem po narození nějakou dobu sama, tak v tomto období jsem si část uspořených financí vypotřebovala. Kupovala jsem kvalitní jídlo pro sebe i malého a tak dále. A pak, když jsem byla s partnerem, tak dokud to šlo, tak jsem na něm nechtěla být zcela závislá, takže dokud jsem měla tu možnost, tak jsem si větší věci pro sebe platila sama, i když jsem měla k dispozici jeho kartu. Postupem času už jsem ale byla zcela odkázána pouze na jeho finance. Nicméně nikdy mne nenapadlo, že bych si z jeho karty něco vybírala a „spořila“ si z toho někde zvlášť. Měla jsem finanční zázemí, které mi přítel poskytoval, a nebyl tedy žádný důvod v tu dobu myslet na to, že bych se měla z jeho financí nějak zabezpečovat do budoucna.

A zpětnou optikou – nebyla chyba si aspoň nějaké peníze nevybírat?

Ne, v tu dobu mě fakt vůbec nenapadlo. Kdybych ty jeho peníze vybírala a dávala si je někam bokem, tak by mi to přišlo divné. A hlavně takové chování ani nemám v povaze.

A v době nějak těsně před tím rozchodem došlo k něčemu, co by aspoň z části naznačovalo, k čemu se partner chystá?

Loni na podzim přišel přítel domů dvakrát hrozně opilý, byl úplně na šrot, a to mi bylo divné, protože on v podstatě nepil, a když už, tak si dal občas jedno, dvě piva, když jsme byli někde na jídle, ale doma alkohol nekonzumoval vůbec. Ale tehdy přišel dvakrát krátce po sobě opilý a nedokázal mi říci, co se stalo a proč se opil, nebyl prostě schopen to vysvětlit. To mi tehdy přišlo zvláštní, ale on to nijak nekomentoval a já z něj důvod nepáčila.

Takže tohle mohl být takový předvoj toho, co nastane, že?

Teď zpětně si to tak vyhodnocuji, že to tak mohlo být, ale jsou stále pouze jen moje spekulace.

A ten osudný den se stalo přesně co?

Bylo to v pondělí koncem loňského listopadu, byli jsme s malým venku na procházce, a když jsme se vrátili, tak před dveřmi bytu stála velká sbalená ikeácká taška s věcmi malého, tam bylo sbaleno skoro vše včetně hraček, a pak tam byla taška s mými věcmi, ale pouze s částí mého oblečení, a pak tam stála autosedačka a taky mi tam byl můj notebook. V tašce jsem měla sbaleno pár triček, dvoje legíny, jedno pyžamo a spodní prádlo, běžecké boty, a to bylo tak vše z mého oblečení. Klíč do zámku nepasoval, přítel mě měl zablokovanou v telefonu i na WhatAappu, nebylo možné se s ním spojit. Nicméně mi přišlo, že v bytě je, působilo to, že v bytě někdo chodí, byť tedy na zvonění ani bouchání nikdo nereagoval. V tu chvíli jsem jej i prosila, aby otevřel, ale marně.

Jak jste na to dál reagovala?

Zavolala jsem si telefonem, který jsem měla u sebe, taxíka, odnosila do něj ty věci a jeli jsme k bankomatu, kde jsem se pokusila vybrat hotovost, ale karta byla zablokovaná.

A pak?

Pak jsem odjela do charity ve městě tehdejšího bydliště. A až tam mi tamní sociální pracovnice sdělila, když jsem jí vypověděla, co se mi stalo, že domácí násilí nemusí být pouze fyzická záležitost, ale i psychická, respektive to, co se stalo mě – tak jak jí to popisuji – tak že to vykazuje znaky psychického násilí. To jak mě partner postupně odstřihával od mého sociálního okolí až po to, jak nás bez varování předem s malým synem vyhodil, i když věděl, že nemáme kam jít. Tam jsme pak s malým zůstali týden a poté jsme odjeli sem. Byla jsem ráda, že se místo v azylovém domě vůbec našlo, protože ty místa prostě nejsou. V této souvislosti mám pocit, že stát v této oblasti pomoci dosti selhává.

A nenapadlo Vás zavolat třeba policii a řešit to, že Vám sebral věci a zabránil v bydlení a bez varování vyhodil na ulici? – přeci jen když člověk někde bydlí, nemůže být jen tak vyhozen na ulici, byť třeba v tom bytě nemá hlášené trvalé bydlení.

Já u něj neměla hlášené trvalé bydliště a ani jsem neměla žádnou nájemní smlouvu a většinu těch věcí, které v těch taškách za dveřmi nebyly, nakoupil on, takže mě to zaprvé ani nenapadlo, takové myšlenky jsem ani neměla volat policii, a za druhé by to stejně asi k ničemu nebylo.

Ozval se Vám po tom partner? Měl snahu to vysvětlit aspoň na dálku, omluvit se? A přijala byste jeho vysvětlení či omluvu?

Dva dny poté mi pouze od něj přišly dvě prázdné smsky – tedy smsky, ve kterých nebyl žádný text. Co to mělo znamenat, vůbec netuším. Já na to ale nijak nereagovala, co také bych měla reagovat. Nicméně je pravda, že ten první či druhý den poté bych od něj asi přijala vysvětlení toho všeho, omluvu, ale nyní už ne. Víte, kdyby to udělal pouze mě, ale on to udělal i malému, a pro to už nemám fakt žádnou omluvu. Teď už rozhodně ne. Já jako dospělá se s tím dokážu vyrovnat, ale pro malého – kor před vánoci – to bylo velké trauma.

A máte vysvětlení proto, co se vlastně stalo, přeci není „normální“, aby několikaleté soužití skončilo takto?

Já mám svojí teorii, že ty věci do těch tašek balila žena, to jsem si skoro stoprocentně jistá. Bylo to vše úhledně sbalené, dokonce včetně mých dámských intimních potřeb a štetců na makeup a tak dále, to by takto muž nezabalil. Já se prostě domnívám, že si našel novou partnerku a nebyl schopen mi to říci.

A nenapadlo Vás třeba kontaktovat jeho rodiče, jeho přátele, a zjistit, co se vlastně stalo?

Ne. Udělal, co udělal, sám mi k tomu nic neřekl, tak jaký by mělo smysl kontaktovat jeho rodiče či přátele? Co by mi k tomu cizí lidé řekli více než samotný aktér? Nemyslím si, že by mi dali nějaké vysvětlení a pomoc jsem u nich po tom všem hledat ani nechtěla.

Ale třeba by Vám jeho rodiče pomohli, vždyť Vás znali a malého taky, proč jste to nezkusila je kontaktovat a místo toho jste hned jela do azylu?

Když mě někdo někde nechce, tak já odejdu a nesnažím se dobývat zpět a hledat nějaká vysvětlení. A kor u jiných lidí, kteří s tím nemají nic společného. Nehledě na to, že se mi stejně sami ani neozvali, byť samozřejmě museli vidět, že tam již nebydlím. Ale je i otázka, jak jim to podal a vysvětlil, ale nad tím nemohu přemýšlet, protože bych se pravdy stejně nedobrala a akorát bych se z toho mohla tak zbláznit. Víte, pravda je, že kdyby mi řekl předem, že se chce rozejít, tak bych se sama snažila najít něco přechodného, abych mohla od něj odejít co nejdříve, aspoň bych ale měla čas se na to připravit a ne skončit na ulici z minuty na minuty. Já mám náturu, že kdyby mi řekl, ať odejdu, tak se pokusím rychle si něco najít k bydlení a odejít od něj co nejdříve. Rozhodně bych ho dál do ničeho nenutila a neplazila bych se před ním s prosíkem. Protože beztak když někoho do něčeho nutíte, tak to nikdy nefunguje.

A kdybyste ho teď někde náhodou potkala, co byste cítila?

Co bych cítila? Nic, já teď necítím vůbec nic, mám citově prázdno, co se týká jeho. Ani vztek teď k němu necítím. Jsem v nějakém takovém módu přežití asi, jsem taková vypnutá, chvílemi propadám beznaději, připadám si jakoby na půl mrtvá. Popsala bych to asi jako nějakou „fázi přežití a útěku“, kdy jsem si od toho listopadu nevydechla a neodžila si to trauma, ale až si vydechnu, tak asi i přijde pořádná fáze vzteku, ale jsem si zcela jista, že kontakt nikoli. Já už ho vidět ani slyšet nikdy nechci a nepotřebuji. A hlavně – co bych si s ním povídala, kdybychom se setkali? Já se dost řídím mottem: „Když nemůžeš říci nic pěkného, tak mlč.“ Takže asi tak. Možná, že až se uklidním, tak bych mu možná asi i „něco“ řekla, kdybych na něj někde náhodou narazila, ale teď prostě nemám potřebu s ním jakkoli komunikovat.

Takže laicky řečeno asi možná deprese, že?

Ta beznaděj se u mě kombinuje asi opravdu s „nějakou“ depresí – je to hodně o tom, že takzvaně nevidím „světlo na konci tunelu“. Do toho mi i přijde, že stát nefunguje tak, jak by měl, že vše hrozně dlouho trvá, že i když se aktivně snažím, zařizuji, vyběhávám, tak se to sune kupředu extrémně pomalu – vnitřně kvůli tomu dost vnímám pocit nespravedlnosti. A taky si tady v tom azylovém bydlení připadám pocitově dosti divně a vnímám paradox v tom, že většina zdejších obyvatelek to má naopak a je zde nad míru spokojená, takže sem také nezapadám. Nicméně přesto si říkám, že vždycky může být i líp, ale vždycky může být i hůř.

Zvažovala jste antidepresiva?

Chodím na pravidelné konzultace k psychologovi, kterého jsem si sehnala sama přes charitu. To je ten, který mi doporučil ten můj příběh začít publikovat a to jako formu terapie. Že se z toho mohu do jisté míry aspoň vypsat. A také mi nabízel možnost antidepresiv, ale já antidepresiva nyní odmítám, protože jejich nástup je pomalý a já doufám, že už tady za nějakou dobu nebudu. Psychiku kromě těch konzultací s psychologem řeším i tím, že kromě psaní blogu chodím běhat. Pohyb na depresi pomáhá a běh je to jediné, co nyní mohu provozovat zadarmo, protože na to, abych chodila někam do posilovny cvičit či na jógu tak jako dříve, tak na to nemám finance.  Ale pravda je, že ten stres se na mě podepsal, špatně se mi spí, usínám až tak kolem čtvrté ráno a často spím pouze dvě tři hodiny, zhubla jsem už 6 kg, při svých 170 cm vážím nyní 54 kg, a také mi začaly hodně padat vlasy. Můj dřívější zdravý životní styl vzal za své.

Tvrdá otázka – napadly Vás myšlenky na sebevraždu?

Nebudu nijak zastírat – ano, napadly a napadají – hlavně ve chvílích, kdy to vypadá, že konečně něco vyjde, ale pak se to ve finále zhroutí. Ale vybavím si v takových okamžicích vždy malého a vím, že nic takového nesmím udělat, protože syn nikoho jiného nemá, a kdyby se mi něco stalo, skončil by v Klokánku nebo v dětském domově. Ale touhu usnout a probudit se za několik let, až tohle vše pomine a zbude mi jen ošklivá vzpomínka, tak tu mám denně. Ale můj děda měl oblíbené rčení, že je potřeba se z věcí hlavně neposrat, takže tímto se ve vypjatých situacích také snažím řídit.

Jak to vše snáší syn? Ptal se Vás na vysvětlení situace?

Syn je ještě malý, ale ptal se mě, proč tu jsme, proč nejsme doma. Já se s ním ale bavím jako s dospělým a řekla jsem mu pravdu, že jsme si s bývalým partnerem přestali rozumět, že si hledáme nové bydlení, a že už se tam vracet nebudeme. A až si nové bydlení najdeme, tak si pořídíme i novou kočičku.

A co Vám na to syn odpověděl?

Odpověděl pouze: „Aha“. A pak dodal, že se moc těší, až bude mít nové koťátko.

Jak v azylovém domě trávíte dny?

Snažím se být v azylovém domě co nejméně, když to jde, vezmu syna a jdeme ven na procházku nebo na hřiště, a když syn je ve školce a já jsem sama, chodím běhat. Takže pokud nemusím, tak v tom prostředí, které je mi nepříjemné, nechci trávit čas nad rámec nutnosti.

A jak vycházíte s ostatními obyvatelkami z azylu?

Vnímám, že na mě nahlížejí prostě nějak „jinak“. Připadám si mezi nimi jako bílá vrána, vnímají mě prostě dost divně. Já se snažím mluvit i chovat slušně, ale ony to vnímají jako nějakou formu nadřazenosti, že si hraji na někoho lepšího než ony, prostě mezi ně nezapadám. Ony třeba poděkování nevnímají jako poděkování. Prostě z některých těch žen mám upřímně strach. A kromě mě a ještě jedné těm ostatním v azylu nic nechybí a mají se zde super. A co jsem zjistila, tak děti většiny těch žen skončí také v azylových domech, protože ony nic jiného neznají. Takže pro ně funguje český stát perfektně.

Jak to bylo s tím svrabem?

Sociální pracovnice všem sdělila, že je v domě vyskytla nakažlivá nemoc, ale nemůže sdělit jaká, protože prý GDPR. Ale řekla, ať se vyhýbáme určitému pokoji. A to mě dostalo. Já nejsem konfliktní, ale v tu chvíli se ve mně něco zlomilo, naběhla jsem do té kanceláře a řekla jsem jim, aby mi okamžitě sdělili, o jakou nemoc jde, nebo okamžitě volám na hygienu. A oni mi to sdělili. Já prostě nemám v povaze se s někým hádat, ale tohle už bylo fakt moc.

V blogu jste i zmiňovala, že Vám na úřadě odmítli dát hmotnou nouzi?

Na tom úřadě se pohybovali samé divné osoby, sjeté, špinavé, vulgární. A já jsem tam přišla čistá, chovala jsem se normálně, pozdravila jsem, no a paní za přepážkou projela v rychlosti moje dokumenty, pak sjela očima mě a sdělila mi, že já na tu podporu nedosáhnu, že jí nepotřebuji.

Takže Vám to rovnou u okénka zamítli bez vysvětlení?

Ano. Poté co zkoukla ty moje dokumenty, sdělila mi, že já na ní nedosáhnu a že mi jí nepřiznají.

Takže zkušenost s úřady není pro Vás asi úplně pozitivní, že?

To fakt není. Třeba příklad – úřad práce má povinnost Vás kontaktovat datovou schránkou, pokud jí máte, ale tady to tak nefunguje a stále mi posílají dopisy poštou. A nefunguje tady ani to, aby mi peníze zasílali na účet – i přes moje opakované urgence mi zasílají dávky složenkou. Problém je v tom, že tady v azylovém domě se vše kontroluje, vše si tady kopírují, a to mi není úplně příjemné, kor když pak se něco dozví ostatní obyvatelky, které si pak od Vás chtějí třeba i půjčovat a podobně. Ty ostatní ženy zde, když dostanou dávky, tak si jdou ihned koupit cigarety, první týden jsou v pohodě s jídlem, ale pak už třeba jedí suché rohlíky atd.

Kouří tam tedy všechny, krom Vás – a co alkohol, konzumují tam také?

Alkohol ne, tady se pít nesmí, to se přísně hlídá a dává se za to vyhazov.

A v jaké výši nyní pobíráte ty dávky a jaké konkrétně?

Úřad práce mi vyplácí 5600,- Kč příspěvek na živobytí příspěvek a z příspěvku z hmotné nouze se hradí 6000,- Kč azylové bydlení. A to je vše. Proto jsem si i aktivně sama přes charitu zajistila potravinovou banku, kam si jednou týdně chodím pro základní potraviny. A to víte, že vyžít z takovéto částky pro dva lidi je v dnešní době dost umění, dnes jsem nechala pouze v lékárně 1300,- Kč za základní léky proti nachlazení pro mě a za léky pro Alexe, když měl zdravotní problémy. Azylový dům nezajištuje potravinou banku, jen nárazovou. První týden jsem tady při nástupu dostala základní potraviny, ale pak už nic. Ale třeba včera sem dovezli v rámci té nárazové potravinové pomoci krabici energetických nápojů, ano slyšíte dobře. Do domova pro matky s dětmi přivezou energetické nápoje.

Snažila jste se oslovit nějaké nadace nebo donátory?

Ano, to víte, že snažila, ale nikdo z nich – až tedy na jednoho, od kterého bych to nejméně čekala, neodpověděl. A ten, který odpověděl, sdělil, že na formu, o kterou žádám, finance poskytnout nemůže. Nabízela jsem jim doložit vše patřičné, aby si ověřili, že nejsem žádný podvodník, a žádala jsem i, že to nechci jako dar, ale jako půjčku, ale bohužel kladná odezva nepřišla žádná.

Co se týče veřejných sbírek, tak tam je nutno vyjít z anonymity – Vy se však doposud zdráháte z anonymity vyjít – proč?

Jeden důvod je, že kvůli malému, že jej případně nechci stigmatizovat do budoucna kvůli špatnému životnímu období, a druhý, že stále bydlíme v azylovém domě a já nechci ten blog propojit s mojí pravou totožností minimálně do doby, dokud tady budu, a to hlavně z bezpečnostních důvodů. Nerada bych totiž, abychom tady měli kvůli mému otevřenému upřímnému psaní nějaké problémy. Takže hlavně z těchto důvodů se snažím co nejdéle tu osobní anonymitu udržet. Nicméně nyní přemýšlím i nad možností, že bych se odhalila případně pouze konkrétní sbírkové organizaci, ale nikoli veřejnosti – to budu zjišťovat, zda by to takto mohlo případně jít. Teď mi i jeden sledující nabídl variantu zřídit transparentní účet, který by zastřešil svým jménem, tak uvidím, jak to dopadne, je to v jednání.

Po začátku psaní Vašeho blogu se začala zvedat velká vlna solidarity, že? Hodně lidí Vám na Váš blog reagovalo, včetně naší redakce, Vy jste ale pomoc odmítala s tím, že blog píšete jako svou terapii a nikoli jako formu k získání pomoci, ale nyní postupně začínáte měnit názor a řekla jste nám, že by Vám aspoň pomohli nějaké poukázky na jídlo, na oblečení, na hračky, a také, kdyby Vám mohl někdo půjčit na první nájemné a provizi realitce – proč jste změnila názor?

Ano. A ta vlna solidarity mě upřímně dojala až k slzám. Začalo mi psát opravdu mnoho lidí a nabízeli a nabízejí pomoc. Ale já jsem opatrná, byť za tu vlnu solidarity jsem moc vděčná, ale na druhou stranu víme, že sociální sítě snesou všechno, a já nejsem ten typ, který by se chtěl dávat veřejně úplně na odiv a musel přijmout vše, co se nabízí. Zatím jsem udělala pouze dvě výjimky, kdy jsem přijala dary. To, když mi jedna paní napsala, že mi posílá oblečení pro malého, a ať řeknu adresu třeba na zásilkovnu, když nechci prozrazovat totožnost, a pak mi napsal jeden pán, že si sám nedovede představit život bez dobré kávy, a přivezl mi malý kávovar. Zároveň mi ale třeba psala i jedna paní z ciziny, která napsala, že nikomu většinou nepíše, ale mě že napsat musí, a nabídla mi možnost odjet k její rodině do ciziny, že by mi tam pomohli najít práci a bydlení, že tam sociální systém funguje jinak než v Čechách, že to tam je vše pružnější, ale to jsem také odmítla, byť by mi nevadilo asi žít v cizině, neboť v České republice nejsem nijak vázána.

Víte, můj blog nebyl psán za účelem nějakého zisku, ale primárně jako moje forma terapie. Ale začala na něj být velká odezva, a když se tady v azylovém domě vyskytl svrab, tak to byla ta pomyslná poslední kapka, která mě nakopla k tomu, že se chci odtud dostat co nejdříve a že bez pomoci to prostě nezvládnu tak rychle. V první řadě musím sehnat práci a nové bydlení, nechci, aby to vypadalo nevděčně, že od lidí odmítám přijmout různé menší finanční částky, ale to mi v celkovém kontextu nepomůže, je to nárazové, a i když si moc těchto nabídek vážím, tak by mi teď jakýkoli takový příjem snížil příspěvek z hmotné nouze a tedy by mi to dlouhodobě spíše uškodilo. Já musím najít a skloubit práci, bydlení a školku pro syna, toto vše se musí sehnat v jednom místě. A dokud nebudu mít stoprocentní jistotou nového bydlení, tak tady ten pokoj nepustím, byť je to tady sebeděsivější, ale aspoň stále máme kde spát.

Tedy v kostce řečeno by Vám teď nejvíce pomohlo co?

Sehnat práci a bydlení. Úřad práce mi sice zaplatí dvě první kauce, ale já potřebuji ještě sehnat finance na první nájem a provizi realitce, protože tady ve městě, kde jsem, se slušný byt na pronájem bez realitky většinou sehnat nedá. Takže kdyby se případně našel někdo, kdo by mohl půjčit normálně na smlouvu peníze na tyhle platby, tak to by opravdu moc pomohlo. A hned jak by to šlo, tak bych mu to vrátila. A také by nám aktuálně pomohla ta přímá materiální pomoc, třeba ve formě těch poukázek na jídlo, oblečení, hygienické potřeby.

Ono asi i s dítětem najít nějaké samostatné adekvátní bydlení není jednoduché, přeci jen kdyby bezdětný dospělý člověk hledal bydlení pouze pro sebe sám, tak by to měl zcela jistě jednodušší?

Pravda je, že kdybych byla sama, tak bych samozřejmě nemohla být v azylovém domě pro matky s dětmi, ale zase na druhou stranu bych si rychleji našla na přechodné bydlení třeba nějaký samostatný pokoj ve sdíleném bytě nebo tak podobně. Ale s dítětem takové bydlení za prvé většinou sehnat nejde, protože Vám jej nikdo nepronajme, a za druhé by to ani nebylo adekvátní, protože pro syna potřebuji o něco vyšší standard, než kdybych byla bezdětná a hledala si bydlení pouze sama pro sebe.

Snažila jste se oslovit i bývalou práci, zda by Vás opětovně zaměstnali?

Ano, to bylo první, co jsem udělala, ale už tam pro mne po těch letech místo nebylo.

A co různé komentáře?

Chodí vesměs milé komentáře. A občas se objeví také třeba komentáře typu – „Proč tam jsi, tak jdi pryč. Jak dlouho tam chceš ještě být?“ a podobně, tak to já si pak v duchu říkám, no ty jó, vždyť já přeci dělám všechno proto, abych odsud odešla co nejdříve. Na takové komentáře není moc co odpovědět.

Asi Vám píše i asi dost mužů a nabízejí rande, že? 

No píše dost mužů, část z nich ale nenabízí rande, spíše mi děkují za můj blog a můj pohled ženy na prožívání a řešení problémů. Ale pak píšou i muži, kteří ano – nabízejí rande, soužití a bydlení, ale já na to aktuálně nemohu reagovat. Nehledám nyní partnera, potřebuji si opět zajistit bydlení a zázemí pro syna s cílem opustit co nejdříve azylový dům, ale nikoli za cenu, že se přestěhuji k někomu cizímu, koho vůbec neznám, natož abych s takovým člověkem začala za nabídku bydlení žít. Tak to u mne nefunguje. A i když si moc přeji azylové bydlení opustit co nejdříve, nemohu to udělat neprozíravě, protože je zde pořadník, a pokud bych zariskovala a odešla bez stoprocentní jistoty nového bydlení, tak by se mohlo stát, že pokud by to nevyšlo, tak bychom už neměli kam jinam jít a mohli bychom skončit s malým někde pod mostem. A to nemohu dopustit.

Jste věřící, máte osobní víru, která Vás drží?

Jsem věřící, moje rodina byla věřící, a byť nepraktikuju víru pravidelně v kostele a podobně, tak v Boha věřím. Dokonce mi jeden známý kaplan vysvětil pokoj a ve sklenici daroval svěcenou vodu, kterou průběžně používám. Víra mi svým způsobem pomáhá, rozhodně mi nijak neubližuje. Svou aktuální situaci beru i jako nějakou formu životní zkoušky, jako svým způsobem i facku od života za to, že jsem měla všeho dostatek a brala to jako samozřejmost, že jsem možná neměla dostatek pokory a tak dále. Ale na druhou stranu si říkám, že by mohlo být i hůř, že vše má v životě prostě nějaký svůj smysl, a věřím, že bude lépe.

Jaký máte oblíbený knižní žánr?

Knihy čtu napříč žánry – od Třeštíkové až po Nesboa, hodně mě ale baví detektivky s nádechem hororu, u kterých mě baví zkoumat profily těch aktérů, naposledy jsem četla Dětské zoubky a to mě nadchlo.

A jakou kávu máte nejraději?

Nejraději mam dobrou kávu :) A teď tady piji kávu kolumbijskou darovanou. Jinak do kaváren jsem dříve chodila velmi ráda, ale teď na to bohužel nemám prostor ani finance.

Co byste chtěla závěrem čtenářům a svým podporovatelům sdělit?

Moc děkuji za každou podporující zprávu, jejímž prostřednictvím mi je zároveň přeposlaná síla a objetí. A děkuji i za ty některé negativní zprávy, které mě občas donutí se zamyslet a podívat se na věci z jiného úhlu. A hlavně chci všem podporovatelům vzkázat, že si moc se synem vážíme VŠEHO, co nám lidé darují, a je jedno, zda je to lízátko pro malého nebo poukázka do lékárny. Jsme neskutečně vděčni za podporu a solidaritu a dělá nám velkou radost uvědomění, že i v dnešní době je na světě stále dostatek dobrých a skvělých lidí. DĚKUJEME!

Děkujeme za rozhovor a přejeme, ať se Vaše složitá životní situace brzo v dobrou obrátí!

INSTAGRAM ZOBLACKUDOPEKLA

THREADS ZOBLACKUDOPEKLA

BLOG Z OBLÁČKU DO PEKLA