Vrchní sestra Tomáš Petr z kliniky psychiatrie a neuropsychiatrie 2. LF UK a ÚVN - rozhovor

PŘIPRAVUJEME

Mgr. Tomáš Petr, Ph.D. (nar. 1977) je zástupce přednostky kliniky pro vědeckou a vzdělávací činnost a zároveň vrchní sestra kliniky psychiatrie a neuropsychiatrie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha (dále "ÚVN"), působí ve výboru psychiatrické sekce České asociace sester a také ve výboru Evropské asociace sester Horatio. Vystudoval Střední zdravotnickou školu, poté 1. lékařskou fakultu a Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy, svou pracovní kariéru začínal v Psychiatrické nemocnici (tehdy léčebně) Bohnice, několik let pracoval v Anglii a od roku 2008 je zaměstnán v ÚVN. Má rozsáhlou publikační a přednáškovou činnost, pro Radu Evropy působí v expertním týmu Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále "CPT"). V roce 2022 obdržel od České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně medaili za rozvoj oboru psychiatrie v České republice. Ve volném čase se udržuje v kondici kalistenikou a pravidelným během, rád čte a poslouchá hudbu.

Dlouhodobě působíte na pozici vrchní sestry psychiatrické kliniky ÚVN – proč jste se rozhodl stát všeobecnou sestrou, což je pro muže dosti netypické povolání, a proč v oboru psychiatrie?

Volba mého povolání byla dost náhodná. Nasměroval mě k němu kamarád z fotbalu, který zdrávku studoval, a mne jeho vyprávění zaujalo. S odstupem času musím říct, že to byla dobrá volba. Pravda je taková, že mužů tento obor moc nestudovalo. Když jsem nastoupil na Střední zdravotnickou školu v Chebu, tak jsem se tam stal prvním mužským studentem. No a zájem o psychiatrii jsem získal v průběhu různých stáží, kdy svou roli určitě sehrála i zvláštní atmosféra v areálu psychiatrické nemocnice v Bohnicích, která mne určitým způsobem přitahovala. A také mne k psychiatrii zřejmě nalákalo i to, že jsem v tomto oboru viděl velký potenciál k rozvoji a změnám.

Mužský slovní ekvivalent Vaší pozice – tedy "bratr" – není oficiálně zákonem ukotven, jak Vás pacienti oslovují?

Oslovování mužů na pozici sestry je komplikované. U mě konkrétně pacienti často používají titul nebo mne oslovují křestním jménem. Úsměvné je oslovování "pane vrchní", to trochu zavání hospodou. Nevnímám to však jako zásadní problém, vždycky se s pacienty nějak domluvíme a kolikrát se u toho i zasmějeme.

Á propos – používáte spíše slovo pacient nebo klient?

Co se týče označování pacient / klient, tak na lůžkách používáme označení pacient, v ambulanci a v terénních službách pak častěji používáme označení klient.

Vy jste v rámci své profesní kariéry prošel různými psychiatrickými zařízeními – jak se psychiatrická péče za tu dobu "zlepšila"?

Psychiatrie je jedním z oborů, který v posledních 20 letech prošel výraznými změnami a tento proces stále nekončí. Velmi k tomu přispěla reforma psychiatrické péče podporovaná z Evropských strukturálních fondů. Těch změn je celá řada, namátkově zmíním některé týkající se psychiatrických sester. V roce 2015 téměř neexistovaly komunitní služby, počet sester provádějících terénní péči byl nižší než 10. Aktuálně pracuje v různých formách komunitních služeb více než 200 sester, o více než třetinu se také zvýšil počet sester pracujících v ambulantních službách. Činnost psychiatrických sester je plnohodnotně hrazena z veřejného zdravotního pojištění, což bych si 15 let zpátky vůbec nedovedl představit. Došlo k modernizaci a výstavbě mnoha psychiatrických pracovišť, postupně dochází k posilování postavení lidí s duševním onemocněním a jejich blízkých. Těch změn je ale mnohem více a jsem za ně rád.

Pracujete ve vojenské nemocnici – nepřemýšlel jste o tom, stát se profesionálním vojenským zdravotníkem?

Já jsem nevoják a kariéru v armádě jsem nikdy nezvažoval, a tak to i zůstane. Vojenská nemocnice mě spíše zlákala kvalitními podmínkami pro poskytování péče, podporou dalšího rozvoje a otevřeností ke zkoušení různých inovativních přístupů.

A co se týká případných vojenských misí, na které zdravotnický personál ÚVN vyjíždí, tak těch se asi jako nevoják účastnit nemůžete, že?

Ano, je to tak. Jako nevoják se misí účastnit nemohu.

Přibývá v posledních letech psychiatrických pacientů?

Nárůst lidí vyhledávajících psychiatrické služby je v posledních letech poměrně výrazný, největší v oblasti dětské a dorostové psychiatrie a u pacientů starších 65 let, přičemž během následujících 10 let se očekává zejména výrazný nárůst počtu pacientů s Alzheimerovou nemocí.

Čekací doby v psychiatrických ambulancích jsou poměrně dlouhé, lůžková péče je také pod velkým tlakem. Například na naší klinice jsme v roce 2015 hospitalizovali 480 pacientů, v letošním roce se přiblížíme k 1 000 hospitalizovaných pacientů.

Kolik Vašich pacientů či klientů jsou stávající či bývalí vojáci?

Vojáci tvoří nižší procento, drtivá většina jsou nevojáci.

S čím se na psychiatrii ÚVN lidé nejčastěji léčí?

Nejčastěji jsou u nás hospitalizováni pacienti se závislostmi, s psychotickými, afektivními či úzkostnými poruchami, a v posledních letech přibývají pacienti a pacientky s poruchami osobnosti.

V ÚVN nabízíte pacientům trpícím hraniční poruchou osobnosti (v rejstříku NIZP uvedena v klastru B pod pojmem emočně nestabilní porucha osobnosti hraniční typ) – nový léčebný program – jaká je jeho úspěšnost? "Hraničáři" byli dříve označováni za neléčitelné, nicméně v posledních letech se k nim přistupuje příznivěji s tím, že léčba této poruchy je možná a nezřídka bývá i úspěšná.

Počty pacientů s hraniční poruchou osobnosti se v posledních letech zvyšují, proto jsme se rozhodli organizovat specifické třítýdenní terapeutické programy s prvky DBT – dialekticko-behaviorální terapie, a to z důvodu, aby pacienti z hospitalizace co nejvíce profitovali. Daný program je hodně intenzivní a dle ohlasů pacientů a pacientek zároveň velmi přínosný.

Na psychiatrické klinice ÚVN se díky Vám začala implementovat metodika Safewards – co funguje po jejím zavedení jinak a lépe?

Metodika Safewards se zaměřuje na komunikaci s pacienty, podporu dobrých vztahů na pracovišti a vytváření pozitivní atmosféry, která činí hospitalizaci na akutním psychiatrickém oddělení méně stresujícím zážitkem. Safewards zahrnuje 10 konkrétních intervencí, které byly opakovaně testovány a jejich správné zavedení vede k minimalizaci výskytu konfliktů a redukci používání omezovacích opatření. S tímto očekáváním se snažíme Safewards zavádět i na našem oddělení a po několika letech nabývám opatrný dojem, který však nemám podepřen výzkumem, že to funguje. Tato metodika se využívá po celém světě a jsem rád, že ČR není pozadu. Velkým úspěchem je, že první mezinárodní konference věnující se této metodice proběhne v roce 2026 v Praze.

Vaše klinika také využívá například "protizávěsné systémy v koupelně, systém rozpoznání hluku" – můžete ozřejmit, o co konkrétně se jedná?

Jedná se o bezpečnostní prvky pomáhající personálu zajistit bezpečí na oddělení. Díky těmto technickým řešením se snižuje riziko sebepoškození a dalšího nežádoucího chování pacientů v akutní fázi onemocnění. Zajištění bezpečí je klíčové pro pacienty i personál. Ty protizávěsné systémy snižují riziko oběšení na oddělení, systém rozpoznání hluku upozorní personál na netypické zvuky tím, že aktivuje systém tísňového volání.

Využívá se v psychiatrii v případech hodných zřetele nadále ochranný kabátek á la svěrací kazajka či poutací řemeny?

Omezovací prostředky se nejen v psychiatrické péči, ale obecně při poskytování zdravotních služeb, stále používají, a situace, kdy se bez omezení neobejdeme, se bohužel budou objevovat i nadále. Jejich použití je vždy nepříjemná situace jak pro pacienta, tak i pro personál, a proto je žádoucí dělat vše pro to, aby se tyto prostředky používaly co nejméně. Mělo by to být vždy až řešení krajní, kdy situaci personál nedokáže zvládnout jinak. A zde právě může pomoci prevence – například už zmiňovaná metodika Safewards, dále pak rozpoznání a pochopení původu agresivního chování nebo vhodná deeskalační komunikace.

Vyzkoušel jste sám na sobě ochranný kabátek nebo přikurtování, abyste zjistil, jaký je to pocit?

Přiznám se, že ochranný kabátek jsem za svou kariéru viděl pouze na obrázku. Přikurtovat k lůžku jsem se ale nechal a není to nic příjemného. Nicméně když víte, že je to jen na zkoušku a celé situaci dobře rozumíte, nejedná se o takový stres, jaký při tom mohou prožívat pacienti. S každou minutou navíc je to totiž méně a méně snesitelné.

Jak na psychiatrii pracujete s fenoménem naděje – jakým způsobem pacientům či klientům předáváte naději v beznaději? Využíváte v tomto například i služeb nemocničních kaplanů?

Naděje je základním prvkem v péči o lidi s duševním onemocněním a je důležité ji do běžné komunikace s pacienty aktivně vnášet. Práce nemocničního kaplana nám v tomto ohledu velmi pomáhá a je každodenní praxí, že se pacienti v průběhu hospitalizace s kaplanem setkávají. K práci s nadějí využíváme i jednu intervenci z metodiky Safewards, kdy pacienti odcházející z oddělení zanechávají stávajícím či budoucím pacientům pozitivní vzkazy. Vzkaz od člověka, který si před Vámi taktéž prošel hospitalizací, je pacienty přirozeně vnímám jako velmi autentický, a může jim v počátečních fázích hospitalizace významně pomoci.

Jak přiléhavě uchopit situaci, když se dozvíme o někom, kdo v rámci svého emočně těžkého životního období začne uvažovat o sebevraždě?

Začne-li člověk uvažovat o sebevraždě, je k tomu nutné vždy přistupovat velmi vážně. Jakákoliv bagatelizace problémů a povrchní podpora ve smyslu "bude zase dobře" jsou rizikové. To se nám v praxi opakovaně potvrdilo. Včasné navázaní na odbornou pomoc je zásadní, ať už se jedná o pomoc krizovou, psychologickou či psychiatrickou. Řada krizí, které se v životě objevují, lze s vhodnou podporou úspěšně překonat.

A stalo se někdy, že Vám "zachráněný" člověk časem přišel poděkovat, že jste mu pomohli a on díky Vaší pomoci žije dál?

Pamatuji si na mladého muže, jehož maminka nás kontaktovala s tím, že má o něj strach, že je uzavřený v pokoji a několik měsíců ho neopouští a s nikým nekomunikuje. Ještě v srpnu měl v pokoji nerozbalené vánoční dárky. Vyrazili jsme za ním do bytu. Při první návštěvě před námi utekl oknem, následně se nám ho ale podařilo zastihnout a postupně navázat velmi kvalitní vztah. Prostřednictvím opakovaných návštěv a individuálních terapeutických intervencí, trvajících déle než rok, se podařilo jeho situaci zvládnout. Nyní žije spokojený život, chodí do práce a stýká se s přáteli. Tento muž se mi později svěřil s tím, že kdybychom za ním nepřišli, byl rozhodnutý svůj život ukončit. Jednou za rok se s ním potkávám při kávě a vždy u toho vnímám pozitivní pocit spojený s tím, že tento životní příběh se i díky našemu zásahu opět ubírá správným směrem.

Od 1. září 2025 došlo ke změně, kdy se Psychiatrické oddělení ÚVN transformovalo na Kliniku psychiatrie a neuropsychiatrie ÚVN a 2. LF UK – co tato transformace přinesla nového a jaký konkrétní přínos v důsledku toho pocítí pacienti/klienti?

Změna je velmi čerstvá a klinika se teprve tvoří. Primárně se budeme více věnovat odborné přípravě lékařů z 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, což je velká příležitost k tomu přiblížit budoucím lékařům psychiatrii jako atraktivní obor a možnou kariérní cestu. Zároveň budeme rozvíjet vědeckou činnost. A co se týká přímo pacientů, tak se mimo běžné psychiatrické péče budeme více specializovat na mezioborovou spolupráci – zejména na stavy psychiatrických a neurologických komorbidit. Více než polovina pacientů s roztroušenou sklerózou, extrapyramidovými onemocněními nebo třeba epilepsií má duševní obtíže – depresivní, psychotické a jiné příznaky. K těmto stavům proto chceme přistupovat mezioborově, což znamená, že si nebudeme pacienty vzájemně předávat do péče, ale společně budeme tvořit léčebný plán a stanovovat funkční cíle, a ve vzájemné spolupráci je pomáhat pacientům naplňovat.

Když zmiňujete somatické onemocnění, tak mne v tomto kontextu napadá, jak je to na psychiatrii ÚVN se zákazem kouření, protože celá nemocnice je nekuřácká, ale psychiatričtí pacienti dost často kouří – jak tuto oblast máte nastavenou?

Co se týká kouření, tak v ÚVN je jediné uzavřené psychiatrické oddělení v České republice, které je kompletně nekuřácké. Pro tuto cestu jsme se rozhodli již před 7 lety a ukázalo se, že je to možné a udržitelné. Koneckonců v řadě evropských zemí jde o běžnou praxi. Pacientům kuřákům zdarma poskytujeme substituční nikotinovou terapii a další potřebnou podporu. Pro mnoho z nich je to samozřejmě bez cigaret velmi obtížné, není to však černobílé a řada pacientů to naopak zvládá překvapivě dobře. Přirozeně nekuřácké prostředí oceňují zejména pacienti nekuřáci, kteří nejsou vystaveni cigaretovému kouři, a zároveň kvitují, že nemají tendenci začít během hospitalizace kouřit. Zajímavé také je, že více než polovina pacientů kuřáků při propuštění udává, že jsou po této zkušenosti odhodláni se svým kouřením něco dělat, buď pokračovat v nekouření, nebo alespoň snížit počet cigaret. Je prokázáno, že i krátká zkušenost s nekouřením, může člověku v budoucnu pomoci úspěšně s kouřením přestat.

Závěrem rozhovoru bych se ještě vrátila k povolání všeobecné sestry. Řekl byste, že v České republice za poslední roky prestiž sesterského povolání stoupá?

Prestiž sester se v posledním období zvyšuje. Povolání všeobecná sestra se objevuje na prvních místech žebříčků prestižních povolání. Za mne to není nic překvapivého, každý, kdo se někdy ocitne v roli pacienta, si velmi rychle uvědomí, jak je práce ošetřovatelského personálu v procesu uzdravení důležitá. Bohužel se pozitivní pohled společnosti na práci sester neodráží v jejich finančním ohodnocení.

Vy jste sestra, která získala od psychiatrické společnosti medaili za rozvoj oboru. Čím jste si tuto medaili zasloužil?

Toto ocenění jsem získal za své působení v čele profesní organizace, kdy se nám v posledních 10 letech podařilo na poli psychiatrického ošetřovatelství prosadit celou řadu zásadních systémových změn ve prospěch pacientů i sester samotných. Dlouhodobě jsem působil v řadě pracovních skupin ministerstva zdravotnictví a podílel se na koncepčních změnách, hledání způsobů financování některých služeb a také na vzdělávání sester. Dnes je v oblasti duševního zdraví zcela běžné, že mají sestry své zástupce v řadě koncepčních a pracovních skupin na ministerstvu zdravotnictví i na úrovni meziresortních poradních orgánů. Víte, sestra samozřejmě lékaře nikdy nenahradí, stejně tak jako lékař nenahradí sestru, ale jsou oblasti služeb, kde lékař nemusí dominovat – jedná se například o management, komunitní péči, oblast dlouhodobé péče a jiné.

Zároveň jste i první sestra z České republiky, která pracuje pro Radu Evropy v expertním týmu pro CPT (CPT – Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání) – můžete čtenářům přiblížit, čím se tam přesně zabýváte a jakou váhu a význam má tento výbor v praxi?

Rada Evropy je lidskoprávní organizace, která zastupuje 46 států. K jejímu mandátu patří mimo jiné kontrola míst, kde může docházet k omezování osobní svobody lidí. Vězení, cely předběžného zadržení, psychiatrická zařízení i některá zařízení sociálních služeb. Výbor CPT pak provádí ohlášené i neohlášené kontroly zařízení v členských zemích Rady Evropy a snaží se odhalit případnou nevhodnou praxi nebo špatné zacházení se zranitelnými klienty a své výsledky pak komunikuje s vládami daných států a navrhuje, jaká případná systémová opatření je nutné udělat. Možnost pracovat v týmu CPT je pro mě velmi přínosná, jde o mezinárodní spolupráci s kolegy z jiných zemí a člověk získává vhled do toho, jaké podmínky a praxe v jednotlivých zemích v této oblasti panují.

A jak se z Vašeho pohledu změnil postoj lékařů k sestrám? – přeci jen sestry bývaly a někde i nadále bývají ze strany lékařů nedoceněny.

Postoj lékařů k sestrám je rozdílný. Jsou lékaři, kteří chápou a doceňují nenahraditelnou roli sester, ale setkávám se i s lékaři, kteří v sestrách vidí jen někoho, kdo "odbavuje" jejich ordinace, a jehož schopnosti a dovednosti podceňují. To, jak jsme jako sestry vnímány, ale hodně záleží i na nás samotných, na našich znalostech, dovednostech a sebevědomí. Uznání či respekt nepřijdou samy, ty si musí člověk zasloužit.

Děkujeme za rozhovor.