Stop sečení srnčat na Nadějkovsku - rozhovor se Simonou Šitnerovou

STOP SEČENÍ SRNČAT NA NADĚJKOVSKU z. s.

Simono, kdy a jak si se dostala k pomoci srnčatům a ostatním mláďatům, které od loňska aktivně zachraňuješ před senosečí?

Před mnoha lety jsme s otcem, myslivcem, začali před sečením procházet louky v okolí naší vesnice, kde bývalo dle našich informací každý rok fatálně mrzačeno mnoho srnčat a i jiných mláďat při strojovém sečení luk. Jen my dva s naší fenkou a občas s někým z myslivců jsme se brodili ve velmi vysoké trávě. Srnče jako takové jsme nikdy nenašli, ale podle množství vyležených míst od dospělé zvěře, je tam srny určitě někde měly. Jenže malinké srnče ukryté ve vysoké trávě, které je navíc v prvních dnech života zcela bez pachu, je na desítkách hektarů v pár lidech skoro nemožné najít. Trochu pomohla ale i naše samotná přítomnost, která donutila některé srny si větší srnčata z louky z obezřetnosti odvést. Posečených srnčat tak začalo být alespoň o něco méně. Ale v porovnání s tím, co je dnes možné při záchraně dokázat za pomoci dronu s termovizí, tak bez něj to byla velká námaha s bohužel značně nejistými výsledky.

Tvůj spolek vlastní i dron, na který se lidé složili ve sbírce – jak složité bylo na něj vybrat finance?

Získání financí na náš spolkový dron s termovizí bylo pro záchrany klíčové. Když loni v únoru přímo před naším autem srazil náklaďák na okresce srnu a ani nepřibrzdil, vyburcovalo mě to k tomu, udělat něco pro srnčí zvěř, která je zraňována a zabíjena na silnicích, na jaře v loukách a celoročně různými nástrahami člověka v jejím přirozeném prostředí - například zamotání se do oplocenek a následný úhyn jsou velmi časté. Tehdy mi došlo, že s bezohlednou večerní a ranní jízdou řidičů toho moc nesvedu, ale se sečením srnčat v mém regionu bych něco udělat mohla. Ještě ten večer jsem mailem kontaktovala pána, který si u nás v obci pořídil mlýn, je myslivcem a má zkušenost s marketingem. Žádala jsem ho o pomoc se založením spolku. Nakonec se z toho vyvinul příslib štědrého finančního daru na dron a i to věci rozhýbalo. Spolek jsem do měsíce založila sama a na přidružený transparentní účet začaly pomalu přibývat finanční dary. Za další měsíc jsem už kupovala spolkový dron s termovizí a začali jsme se s ním učit hledat živočichy v porostech.

A jak bylo složité spolek STOP SEČENÍ SRNČAT NA NADĚJOVSKU Z. S. založit?

Založit spolek není obecně zas tak složité, když člověk zná někoho, kdo už spolek má a ten mu poradí. Poslední dva roky dělám dobrovolníka v rámci aktivit spolků pomáhajících ptactvu v nouzi jako je Zachraň ptáče a Holubi v nouzi. K náležitostem administrativy neziskového sektoru jsem tedy už předtím trochu přičichla. K založení spolku potřebuješ dva spoluzakladatele. Těmi se v mém spolku stali dva místní myslivci. Dále je třeba vytvořit určitou dokumentaci k založení spolku a vše zaslat na příslušný krajský soud ke schválení.

Kolik podobných spolků pro záchranu srnčat před senosečí v České republice přibližně je a jak vzájemně tyto spolky komunikují?

Spolků s tímto zaměřením je bohužel vzhledem k rozloze luk v naší vlasti stále málo. Přesný počet neznám. Největší je Stop sečení srnčat působící na jihu Jižních Čech.

Spolupráce probíhá v několika rovinách.

Skrze neustálé spojení přes komunikační prostředky sdílíme celoročně rady, nápady a zkušenosti. V sezóně sečení se pak snažíme si navzájem pomoci i skrze sdílení pilotů a dobrovolníků, ale většinou to není úplně možné. Když se udělá na konci jara hezky, tak se seče všude najednou a skoro nonstop. Cca měsíc a půl téměř denně vstáváme velmi brzo ráno a běháme po loukách ve vysoké trávě.

Většina z nás samozřejmě kloubí záchrany s prací a to je velmi náročné.

Všichni ale víme, že rozdíl mezi živým a rozsekaným srnčetem děláme právě my a tak se to snažíme zvládnout a vydržet.

Lidé na ty drony možná už nechtějí moc přispívat, že? A přitom drony stále v mnoha oblastech chybí.

Myslím, že potíž snad není ani tak v tom, že by lidé nechtěli přispět, ale v tom, že pořád nemají představu o tom, jak rozsáhlý je sečení zvěře problém - jen v ČR je ročně při sečení usmrceno přes 60 000 srnčat, o další zvěři nemluvě.

Mnoho lidí začalo zachraňovat proto, že na louce za zahradou sledovali zoufalou srnu u hromádky trávy s rozsekaným srnčetem.

Někteří další zase museli volat myslivce nebo veterináře, aby ukončil trápení srnčeti s usečenými kopýtky.

Do médií se ale tyhle příběhy moc nedostávají. Část lidí dokonce sečení srnčat schvaluje jako způsob regulace populace srnčí zvěře, což je podle mě ale naprosto neetické. Zabíjení mláďat, ať už jsou kohokoli, je zrůdnost, a není nic, co by ospravedlnilo takové počínání. Je třeba pořizovat nové drony s termovizí, protože jen díky nim lze mláďata ve vysoké trávě spolehlivě najít. Skutečně velká změna nastane až ve chvíli, kdy bude jeden dron na každých cca pět až deset obcí a k němu několik lidí schopných jej pilotovat plus parta dobrovolníků, včetně myslivců, ochotných ráno vstát a pomoci.

Přibliž čtenářům záchranu srnčat v praxi. Co je z Tvého pohledu problematické a co by se dalo při jejich záchraně zlepšit?

Ideálně to probíhá tak, že zemědělec dá s předstihem vědět myslivcům a dobrovolníkům, kdy a kde plánuje sekat. Ti pak v daný den brzy ráno na místo přijedou. Nejprve je celý porost přelétán dronem s termovizí, jehož pilot v mapě ovladače označí nalezené tepelné skvrny. Ty jsou buď hned na základě vizuální kontroly klasickou kamerou na dronu identifikovány jako srnčata, anebo se identifikují až přímo při kontrole místa. Následně pilot pomocí dronu navede dobrovolníky k srnčatům a ti je vybaveni rukavicemi uloží do prodyšných boxů či krabic s trávou a odnesou na bezpečné místo na kraji louky. Po sečení je pak opět vypustí a to ne na místě nálezu, kde již v tu chvíli není bezpečný kryt trávy, ale na nejbližší místo bodu nálezu, kde je vysoká tráva a tedy i bezpečí. Když je pak na místě opět klid, srny se tam vrací a se svými srnčaty se díky specifickému pískání opět shledají. I samotným procházením luk před sečí se dá zvěř plašit, ale ze zkušenosti víme, že ani přítomnost lidí se psy, ani zvukové a ani pachové plašiče, neumí docílit toho, aby si srna z louky odvedla dobře ukryté novorozené srnče. To totiž přesunu ještě není schopné. Stejně tak se nepřesunou ani malí zajíčci či ptáci na hnízdě.

Zlepšit jsou potřeba především dvě věci:

– přístup mnoha zemědělců a myslivců k ochraně zvěře při sečení. Pořád se bohužel najdou zemědělci, kteří sečení nahlásí na poslední chvíli nebo vůbec. Stejně tak je dost myslivců, kteří po hlášení sečení nevyvinou žádnou aktivitu pro ochranu srnčat a zvěře celkově. Jak zemědělcům, tak myslivcům sice ochranu zvěře při zemědělských pracích přímo přikazuje zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb., a hrozí zde sankce za nečinnost. Ale kde není žalobce, není soudce, a tak jim tato lhostejnost bohužel často prochází.

– osvěta veřejnosti a její větší zapojení do záchran. Mnoho lidí stále netuší, že ve voňavých balících sena, která se na začátku léta objevují na posečených loukách, bývají často zabaleny části rozsekaných zvířecích tělíček. Je to právě i veřejnost, kdo by měl dohlížet na hlášení sečení a kontroly luk a v ideálním případě se do akcí zapojit. Nedoporučuji se nechat ukolébat prohlášeními místních, že „zrovna tady na té louce se nikdy nic neposekalo a není třeba ji zkontrolovat“.

A co dobrovolníci – kde by se měli hlásit, pokud mají zájem vypomoci?

Dobrovolníkům bych v první řadě doporučila navštívit webové stránky stopsecenisrncat.cz, nahoře rozkliknout záložku Jak pomoci? a poté možnost Aktivně v terénu. Zobrazí se mapa České republiky, na které si přiblížením mohou najít svůj region a zjistit, zda v něm či v blízkém okolí působí nějaký spolek zachraňující zvěř při senoseči. Pokud ano, při kliknutí na něj se zobrazí kontakt, na který je třeba se ozvat a nabídnout svou pomoc.

Pokud ve svém regionu dobrovolník žádný spolek nenalezne, pak má 2 možnosti. Buď může kontaktovat místní myslivce, popřípadě i zemědělce, a přímo se jim nabídnout jako pomoc při procházení luk před sečí.

Anebo může vzít situaci do vlastních rukou jako já, založit spolek, dát dohromady partu lidí s dobrým srdcem a zkusit sehnat finance na dron s termovizí – kupříkladu s pomocí dárcovské platformy Donio. Toto je sice složitější cesta, ale s ohledem na nutnost většího pokrytí našeho území lokálními skupinami s termodronem, je to cesta nejlepší.

A já všem lidem, kteří se rozhodnou aktivně pomáhat, velmi fandím a kdykoli jim s čímkoli ráda poradím.

A pomáhá nějak v této oblasti výrazněji stát?

Stát až do nedávna bohužel vůbec nepomáhal, teprve loni začal konečně poskytovat dotace na drony s termovizí alespoň zemědělcům. Mnohem užitečnější by ale byla dotace na drony přímo pro myslivecké spolky. Jsou to právě myslivci, kdo má podle zákona zvěř před sečí zabezpečovat, a tak je logické, že by drony měli vlastnit oni. Ale bylo by vhodné zároveň nějakým způsobem legislativně vymezit, na co vše je při myslivosti dron povoleno využívat. Logické jsou právě záchrany zvěře, popřípadě její monitoring a sledování škod, které způsobila v porostech zemědělcům. Využití dronu při lovu bych však nepovolovala.

Co Ty sama si ze své nezištné pomoci odnášíš za vnitřní pocity? Kromě tedy asi vyčerpanosti a stresu?

Upřímně, kdyby trvala senoseč celoročně, tak to nedám. Jsem si jistá, že těch loňských šest týdnů naší první sezóny záchran s dronem, mi přineslo nové vrásky a pár šedin.

Psychicky nejnáročnější byly dva typy okamžiků:

– ty, když některý ze zemědělců volal, že jede sekat, přímo z traktoru cestou na louku a to ještě v denní době, kdy už je termovize kvůli vysoké teplotě terénu téměř nepoužitelná

– ty, kdy jsme sice o sečení věděli s předstihem, ale nedařilo se sehnat ani jednoho myslivce, který by nám ráno pomohl srnčata zabezpečit

Ale kromě stresu jsem si díky bohu odnesla i pěkné vnitřní pocity. Každý srnčí prcek, kterého jsme po sečení vypouštěli, chtě nechtě přinášel úsměv na tváři. Jednak vypadají moc roztomile, ale hlavně je nepopsatelný pocit, když víte, že rozdíl mezi jejich životem a krutou smrtí jsme vytvořili právě my svým odhodláním.

Hřejivé pocity jsem pak cítila také když nám párkrát dojel ráno pomoct na louku někdo z daleka, prostě proto, že nechtěl dopustit, aby tam kvůli nedostatku lidí umírala zvířata. Poznala jsem díky tomu několik skvělých lidí s velkým srdcem a za to jsem moc vděčná. Stejně tak jako za to, že se do tohohle stresujícího dobrodružství se mnou zapojili oba moji rodiče a podrželi mě, když jsem byla psychicky i fyzicky úplně vyčerpaná. I díky nim jsem to loni dotáhla do konce.

Jaký silný okamžik – jak negativní, tak i pozitivní – se Ti vryl ze záchran do paměti?

Velmi negativním silným okamžikem pro mě bylo, když jsem se druhý den po sečení vrátila do terénu hledat baterku do dronu, která mi předchozího dne při stresující situaci někde vypadla z kapsy. Našla jsem rozsekané větší srnče, které jsme sice dronem předchozího dne našli, ale nepodařilo se nám ho chytit a zabezpečit. Pouze jsme ho tedy vyhnali a ono se do louky bohužel vrátilo. Tím „jsme“ myslím mě a ještě jednu ženu, dobrovolnici. Z místních myslivců se totiž ráno neukázal ani jeden, přestože o sečení věděli, volali jsme si a slibovali pomoc. Kdybychom místo ve dvou byly alespoň ve čtyřech a s velkým keserem, tak jsme srnče mohli chytit a zachránit. Když jsem o nálezu mrtvolky informovala předsedu daného mysliveckého spolku z Jistebnice, najednou úplně obrátil, lhal a sprostě mi za naši snahu vynadal. Přitom to byli oni, tamější myslivci, kdo porušil zákon o myslivosti, když nepodnikli žádná opatření na ochranu zvěře před hlášenou sečí.

Bylo to smutné, ale asi opravdu všechno zlé je k něčemu dobré, jak se říká, a tak jsem se díky tomuto incidentu dostala do kontaktu s panem Rožkem, autorem příběhů o Gumpovi, který mému spolku v jeho záchranných aktivitách vyjádřil podporu.

A silné pozitivní okamžiky ze záchran se správnými myslivci srdcaři také mám. Tito srdcaři byli vždy brzo ráno na louce připraveni v hojném počtu a všechno jelo jako na drátkách. Na mně v tu chvíli bylo jen srnčata nalézt termovizí a myslivce k nim dronem navigovat. Všechno další už obstarali sami a zachráněné životy rychle přibývaly.

Tím se dostáváme k dalšímu velmi silnému okamžiku a ten byl, když jsem ke konci sezóny procházela svoje zápisky a vyšlo mi, že jsme první rok zvládli s jedním dronem na území cca pěti obcí s jistotou zachránit kolem sto srnčat. Když jsem si je představila jako stádo krásných nevinných zvířat, která dostala šanci vyrůst a dospět bez předčasného krutého a zbytečného konce při senoseči, zaplavila mě vlna euforie.

Jakým mottem se v životě řídíš, popřípadně jakým vlastním úslovím?

Moje hlavní motto je anglicky „Be the change“, což je zkrácená verze citátu připisovaného Mahátma Gándhímu, který zní „Buď změnou, kterou chceš vidět ve světě“. Snažit se o pozitivní změny ve svém okolí chce odvahu, která často chybí i v zásadě dobrým lidem. Proto se snažím spíše, než podepisovat petice, dělat malé, ale velice konkrétní kroky v ochraně přírody mého nejbližšího okolí, a tím být případně aspoň trochu inspirací pro ostatní. Vadí mi pokrytecký přístup mnoha lidí, kdy je jim sice líto týraných zvířat, mrzí je realita velkochovů a nadávají na odpad v přírodě, ale nezvednou se z gauče, aby třeba aktivně pomohli v útulku, neomezí konzumaci živočišných produktů a nevyrazí alespoň kousek přírody kolem sebe uklidit. V případě ochrany zvířat a přírody totiž v 99 % případů NEplatí, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“.

Naopak, kdo nic nedělá, dává tichý souhlas k tomu zlému, co se okolo nás často děje.

Pasivita je prostě velmi špatný druh přístupu.

Děkujeme za rozhovor.

POMOZTE ZACHRÁNIT SRNČÁTKA PŘED SENOSEČÍ