Rozhovor s bývalou profesionální společnicí

Nataly M: „O profesionálních společnicích se toho tvrdí hodně. Často to jsou ovšem pouhé doměnky, polopravdy nebo rovnou mýty. Realita je ale úplně prostá – společnice jsou obyčejné ženy, které mají své sny, plány, radosti i starosti.“

kde svou bývalou profesi otevřeně komunikuje. , Ano, o profesionálních společnicích mezi lidmi kolují různé fámy - někdy z nich lidé dělají "Bohyně", jindy "spodinu společnosti". Ale jak je to vlastně doopravdy - co je k této profesi, která nadále stojí v takzvané šedé zóně pracovního trhu, vedlo, jaký je jejich život, když zrovna nepracují, a jaký je, když zrovna pracují? Jaké mají sny a životní plány, jaké mají mínění o mužích, kteří jejich služby využívají, a jaké mají mínění o mužích celkově? A využívají jejich služby i ženy? Na to vše jsme se v redakci rozhodli zeptat – několik profesionálních společnic jsme proto oslovili a vyzpovídali je - a to jak ty bývalé, tak i ty současné. A nyní Vám přinášíme rozhovor s první z nich - rozhovor s Nataly – bývalou profesionální společnicí, které je nyní 31 let, a sedm let je z této branže venku. Nataly založila instagramový profil NatalyM a další mediální platformy

Nataly, z jakého důvodu, v kolika letech a jakým způsobem ses k profesi společnice dostala?

Dostala jsem se k tomu de facto z nouze. Bylo mi dvacet jedna let, dělala jsem tehdy hostesku a u stánku mě oslovil cizí muž s tím, zda bych nechtěla dělat placený doprovod. Tehdy jsem to odmítla, ale kontakt na něj jsem si přesto schovala. Jak se říká, že člověk nikdy neví, že? No a časem u mě nastala situace, kdy jsem nutně potřebovala peníze na kauci na nový byt. A tak jsem mu napsala. On ale už doprovody nedělal a nabídl mi pozici masérky na privátu. A já to přijala.

Jak dlouho jsi tu masérku dělala?

Dlouho ne, protože jsem velmi brzy zjistila, že za full service je více peněz.

Kolika kluby a priváty jsi prošla?

Přibližně asi dvanácti místy. Začínala jsem v Plzni, pak přišla na řadu Aš. Tam jsme ve dvou pracovaly pro nově otevřený night club, který ale po pár měsících zavřeli. S kamarádkou jsme pak zůstaly v pohraničí, střídaly dva další podniky a platily si ubytování jinde. Což mimochodem byla pěkná pálka. Pak jsme si následně otevřely vlastní privát u Domažlic – velký dům v okolí dobře známý. Tam jsem pracovala sama na sebe. Zkoušela jsem i Německo, konkrétně Mnichov, který mi kamarádka líčila jako skvělý privát – před Vánoci jsem tam proto chtěla vydělat balík, ale spíš jsem tam přišla o nervy. A pak také Švýcarsko, ale tam to bylo totální fiasko. Prostituce je tam sice legální, ale vedení bylo velmi vyčůrané. Byla jsem tam na privátu asi deset dní, a protože mě doslova voškubali skoro o vše, vrátila jsem se zase rychle zpět do Čech. Pak jsem také oslovila night club v Praze, kde mě s nadšením přijali. Byl to podnik plný takových zvláštních holek. Ale já jsem tam vydělávala slušně, protože jsem měla minimální konkurenci, a proto jsem se tam v budoucnu postupně ještě třikrát vrátila. V té době jsem začala jezdit i do Belgie, kde jsem se nakonec usadila. Byla jsem tam jedna z prvních holek na privátu, takže jsem měla solidní klientelu. Později otevřel šéf druhou pobočku a dělala jsem i escort. Zároveň přišel s tímto šéfem milostný románek a posléze i vztah. Dostala jsem klíče od privátu, který byl zároveň jeho bytem, a ten escort jsem začala jezdit sama na sebe, což do té doby jsem jezdila pouze pod agenturou v poměru padesát na padesát. V Belgii jsem ovšem později musela doložit, že mám oficiální příjem, a tak jsem začala pracovat v "masážním studiu", kde to bylo jeden velký podvod. No a tehdy jsem si řekla, že dělat tuhle profesi už prostě nemám zapotřebí a rozhodla jsem se začít dělat něco běžného.

A jaký byl přechod ze života společnice do života Nataly pracující v korporátu?

Než jsem začala pracovat v korporátu, tak v tom "předělu" jsem začala pracovat jako uklízečka. Vážně. Ale nikoli běžné úklidy, ale uklízela jsem byty svých bývalých klientů. Využila jsem holt získané kontakty a oni mě platili o něco lépe než bych brala jako běžná uklízečka. A zároveň jsem nadále měla tři klienty „stáláky“, kteří si mě ale spíš jen vydržovali, než aby mě platili za služby. A díky nim jsem se dokázala postavit na vlastní nohy, bez jejich podpory bych to měla o dost těžší.

A ve známém ShowParku jsi někdy pracovala?

Ne. Nikdy jsem neměla ambice jít do ShowParku. Nelíbí se mi ten styl – stát ve dveřích a čekat, kdo si mě vybere jak zboží z regálu. To není nic pro mě. Nicméně tento styl je celkem rozšířený – třeba v Německu mají podobný systém takzvaný Vorstellung – klient si sedne do pokoje a holky za ním postupně chodí na "casting".

Měla jsi nějakého dalšího partnera po dobu profese společnice, vyjma už zmíněného šéfa? A stalo se Ti někdy, že by ses zamilovala do klienta?

Na prvním privátu jsem se zakoukala do kluka, který u mě byl dvakrát jako klient. Nicméně v tomto případě plně sedlo rčení, že mi namazal med kolem pusy a já se chytila. Začali jsme spolu chodit, začal u mě bydlet. A to do doby než mi ukradl peníze a zmizel. A později – jak jsem již zmínila – jsem navázala vztah se svým belgickým šéfem. On se do mě zamiloval a já se nechala sbalit vidinou pohodlí. Vydrželo nám to skoro tři roky. Ale popravdě byla naše "pohádková romantika" spíše postavena na tom, že on mi dával práci a já mu nosila peníze.

A teď máš partnera?

Mám čerstvou známost, kterou neberu jako randíčko – s partnerem se snažím vychovávat jeho syna.

Kde jste se seznámily?

Na svatbě našich nejlepších kamarádů. Pomáhala jsem kamarádce s koordinací a on byl svědek ženicha. A po svatbě jsem za ním jela na prodloužený víkend a už jsem s ním zůstala.

Řekla jsi mu o své minulosti?

Ano, řekla. Potřebuji mít vždy v tomto čistý stůl – nikdy nevím, kde se co na mne může vyvalit. A zároveň tvořím instagramový profil NatalyM, kde píši o této své minulosti, a přítel o tomto profilu a jeho obsahu samozřejmě ví. Je pravda, že pro něj nebylo úplně jednoduché mojí minulost přijmout, ale dal to, a v mé nynější tvorbě mě výrazně podporuje. Nicméně každý muž, se kterým jsem začínala randit, se to dozvěděl hned na začátku. Buď to vzal, nebo nemělo smysl ve vzájemném poznávání pokračovat.

Chtěla bys mít vlastní děti?

Děti miluju a jsem boží teta, chůva i stepmom, ale vlastní dítě zatím neplánuji. I když přiznávám, že mi asi začínají tikat biologické hodiny, protože občas mne přepadává pocit, že bych vlastní dítě chtěla. Ale bohužel mám v sobě zakořeněné obavy, že najít si v dnešní době partnera, který za to stojí, nebo s kterým vztah vydrží, je jako hledat a najít jehlu v kupce sena. Je to zřejmě dáno i tím, že jsem na privátu poznávala přesně ty typy mužů, kteří si udělali děti s několika partnerkami, a pak stejně chodili za holkami na privát, protože jejich žena už pro ně nebyla sexy tak jako před porodem. Takže aktuálně si užívám toho, že mám partnera, který má vlastního syna, a já si můžu uspokojovat své mateřské potřeby takto nepřímo. No a čas ukáže, jak se nám vztah s partnerem vyvine a zda se nakonec rozhodnu mít vlastní dítě.

Co se odehrává v duši společnice, když je s klientem?

Prázdno nebo naopak hlava plná věcí, které s klientem nemají nic společného. Můj ADHD mozek se dokázal dost odpojit – takže pro představu: v posteli klient, v hlavě nákupní seznam.

Takže neosobní pracovní rutina?

Ano. Byla to holt práce. A kdybych to takto nevnímala, tak bych se pravděpodobně sesypala. Brala jsem to tak, že klient uspokojil svou potřebu a já se nestavěla do role jakési oběti, ale byla jsem tam profesně pro něj a poskytla mu službu, za kterou si zaplatil. Nic víc, nic míň. Ale pravda je, že i přes takový přístup jsem musela z paměti určité fáze vytěsnit.

Lituješ něčeho z toho, co jsi jako společnice udělala a teď s odstupem času bys to udělala jinak?

No asi bych se snažila nezamilovat do svého šéfa a asi bych se zaměřila mnohem dříve na jiný typ klientů, než na ty, které jsem za svoji kariéru měla. Nějakou dobu mi totiž trvalo dostat se k movitějším klientům - ty jsem měla až v závěru kariéry společnice.

Oživují v Tobě nějaké aktuální věci vzpomínky související s Tvojí profesní minulostí?

Jedna věc ve mě zůstala dodnes. A to pocit, že musím udělat skoro vše, co se po mě v posteli žádá. Občas mám pocit, že to dělat nechci právě proto, že jsem dříve musela. A také určité slovní obraty ve mě vzbuzují vzpomínky, které nerada otevírám. Takže se dá říci, že mi tahle profese vzala mé osobní uvolnění při sexu. Někdy je pro mne těžké se na partnera napojit a nemyslet na úplné kraviny. A také mi z části vzala respekt k mužům, protože jsem zjistila, jací muži dokážou být. A fakt dost dlouho mi trvalo, než jsem vůči nim získala důvěru jakž takž zpět.

A co případné vážnější "problémy" s některým z klientů?

No došlo k tomu, že jeden z těch mých "stáláků", který si mě vydržoval, se do mě zamiloval, a začal to vnímat tak, že jsme pár, a to i přesto, že jsem mu několikrát říkala, jak to mezi námi vnímám já. Začal mi chodit kolem bytu, sledovat, co zrovna dělám, a kdo je u mě doma – měla jsem velká francouzská okna a bylo tam bohužel dobře vidět. Vypisoval mi žárlivé zprávy, ve smyslu, že mě miluje a že jsem mu zničila život, protože ho nemiluju. Byl schopný posílat stejnou SMS třeba desetkrát po sobě, přičemž mi psal ve dne v noci. Psychický nátlak a vydírání a následné omluvy byly na denním režimu. Jednou mi dokonce před domem ukradl kolo. Došlo to až tak daleko, že jsem ho musela jít oznámit na policii za stalking a vyhrožování. Skončilo to tak, že dostal zákaz mě kontaktovat a přiblížit se ke mě. Což ovšem porušil, a tak jsem opětovně kontaktovala policii. Poté to ustalo. Příjemné to nebylo, psychicky to na mě působilo samozřejmě špatně, ale i takové věci jsem bohužel zažila.

A co Ti profese placené společnice dala?

Sebevědomí a kuráž. A taky to, že nemám problém o sexu mluvit s větší otevřeností než většina lidí kolem mě.

Jakého věkového průměru byli klienti? A byli to vždy pouze muži nebo Tě vyhledávaly i ženy?

Od takzvaných mladých zajíčků až po důchodce. Párkrát jsem měla i escort k páru žena/muž, ale převážná většina klientů byli samotní muži. Samotnou ženu jsem jako klientku nikdy neměla.

O čem jsi s klienty konverzovala – prý hodně klientů si se společnicemi krom sexu i rádo povídá?

Jó, konverzace. Ta byla o všem možném. Rodina, práce, cestování, jídlo, stesky klientů, dotazy, proč tu práci dělám a tak. Prostě o všem, o čem se normálně baví lidi u piva.

Co pro Tebe bylo v sexu tabu – na jaké praktiky jsi s klientem nikdy nepřistoupila?

Nikdy jsem nešla do takzvaného "kaviáru", to by pro mne bylo fakt moc. A jelikož nejsem vyloženě submisivní, tak BDSM praktiky mi taky úplně neseděly. A také nesnáším fackování, což je praktika, která se úplně nekomunikovala na začátku, a pak z toho občas vznikl problém. Bolest se mi prostě nelíbí. Jako samozřejmě jemnější plácnutí po zadku je za mě ok, ale nemám ráda nic, co by mi jakkoli způsobovalo nejistotu. A nikdy jsem s klientem nešla bez ochrany. Jít bez ochrany bylo pro mne za každé situace tabu.

Věříš na náhody nebo spíše na osud? Co "náhodného" nebo "osudného" jsi ve svém životě zažila?

To je celkem nelehká otázka. Asi nemám úplně nic, co bych zařadila přímo do škatulky osud nebo do škatulky náhoda. Nicméně jeden moment bych v této souvislosti přeci jen zmínila – když jsem přišla do ordinace plastické chirurgie za účelem úpravy nosu, tak mě tam přivítal můj bývalý klient. Ano, potkali jsme se takto náhodně po roce, kdy v roli klienta jsem byla já a on jako lékař – plastický chirurg, který mi následně vymodeloval nový nos. Takže když to tak vezmu, tak mám svým způsobem "náhodně osudový" nový nos.

Máš nějakou svoji osobní víru? Případně věříš přímo v Boha?

V Boha nevěřím. Kdyby existoval, určitě by mě už dávno potrestal. Holt nejsem svatá. Jediné, v co věřím, jsem já sama. Co si sama nezařídím, to nemám.

Když je ti ouvej, jak se s tím vypořádáváš?

Upřímně nevím, jestli je to tím, co vše mám za sebou, ale přiznávám, že občas mám trochu úzkostnější dny, které mi dávají zabrat. Po nějaké době váhání jsem tyto stavy začala řešit s odborníky a dostala jsem na to léky, které tyhle moje ouvej dny o něco zlepšují.

A krom léků? Nějaké hobby třeba?

Můj zvířecí parťák. Mám kocoura, který mi je skvělým parťákem v mých úzkostných chvílích a pomáhá mi se z toho dle možností dostávat. On je moje velké hobby. A je to sice netradiční, venčit svojí kočku, ale chodím s ním na procházky, on to miluje. Na psa bych totiž neměla tolik času, ale kocour mi v tomto plně vyhovuje. Jako další velmi naplňující hobby mám cestování a gastroturistiku. Ráda poznávám nové lidi a jídlo, to mě osobně posouvá kupředu. A velmi mě baví i samotné vaření. Miluju kombinovat různé chutě a způsobovat ostatním food orgasmus. A můj nový velký koníček je i studium. Neustále se vzdělávám, ať už v jazycích nebo kurzech ohledně social media světa, nebo třeba workshopy pro osobní seberozvoj. Bohužel mi to trochu kazí moje ADHD. Stává se mi, že se nadchnu pro nějaký nový zájem, ale dlouho u něj nevydržím.

Jaké máš aktuální životní plány?

Díky profesi společnice jsem si uvědomila, co v životě nechci. A to hlavní je být závislá na muži. Na všechno si chci vydělat sama. Chci se stát nezávislou i s běžnou prací. Aktuálně pracuji v korporátu, kde vydělávám oproti svým předchozím výdělkům směšný plat, ale vlastně mi to zatím stačí. Ale to neznamená, že nejsem motivovaná snažit se postupně vydělávat víc. A jak jsem již zmínila, dala jsem se zároveň na studia, zaměřuji se na social media a postupně se snažím zdokonalovat v tom, co jsem se na kurzech naučila, abych jednou mohla působit třeba jako social nebo influencer manager. To teď celkem frčí. Konkrétní plány ale nemám. Člověk může plánovat, co chce, ale život mu do toho stejně často hodí vidle a vše naplánované nabere úplně jiný směr. Proto jsem se naučila žít tím, co mi život přináší právě teď.

Je možné, že se ke kariéře profesionální společnice třeba jednou zase vrátíš?

Na tuto otázku odpovím asi takto: Jak že se to v životě říká? Nikdy neříkej nikdy? Takže asi tak.

Děkujeme za rozhovor.