Petr Franka: Lidem s diagnózou HPO a jejich blízkým předávám naději
Petr Franka je autorem autobiografie Vnitřní svět fousatého dítěte.
Petr má diagnostikovanou hraniční poruchu osobnosti a také dlouhé roky trpěl závislostí na alkoholu. Nenáviděl sebe i svůj život a pokusil se spáchat sebevraždu. Ale přežil. A poté se rozhodl, že se se svými špatnými psychickými stavy a výkyvy emocí "vypořádá". Rozhodl se, že to nevzdá. A opravdu to nevzdal. A ve finále o tom všem napsal knihu.
Knihu plnou syrové upřímnosti, knihu, ve které popisuje své nešťastné stavy a emoce, a také boj o to, aby i on mohl jednou žít šťatný život. Své diagnóze navzdory. A to se mu nakonec podařilo.
Přinášíme Vám s Petrem předvánoční rozhovor nejen o jeho první knize.
A pokud vybíráte vánoční dárek pro sebe či své blízké, můžete si knihu s osobním věnováním a Petrovým autogramem zakoupit přímo u něj. Kontakt na Petra najdete pod rozhovorem. A najdete tam i SOUTĚŽ webu hradistkoviny.cz o Petrovu knihu.
Petře, kdy jste zjistil, že trpíte hraniční poruchou osobnosti?
Dlouho jsem to netušil. Dlouhá léta, vlastně už od dětství, jsem se topil ve vnitřním chaosu a velmi bujné fantazii. Uzavíral jsem se do sebe. Sebepoškozoval jsem se a už v pubertě se začal opíjet. Několikrát jsem chodil na psychoterapii, a taky bral léky, ale vždy jen krátkodobě. Nic z toho mi nepomohlo, a to hlavně proto, že jsem se vůbec nesnažil. Neměl jsem chuť s tím něco dělat. Dlouhodobě jsem nesnášel svůj život a chtěl se zničit. A až když jsem se ocitl v psychiatrické nemocnici po pokusu ukončit svůj život, tak mi tamní lékaři sdělili diagnózy. Sociální fóbie, závislost na alkoholu a právě taky hraniční poruchu osobnosti.
Jak jste tuto diagnózu tehdy přijal? A kdy jste se rozhodl, že se tomu všemu nepodáte a pokusíte se o šťastný život "zabojovat"?
Bylo mi úplně jedno, co je to za diagnózu. Ale věděl jsem, že se chci naučit mít rád život. Pro lepší zítřky jsem se však nerozhodl jen jednou, spíš několikrát. Byl jsem v nemocnici dvakrát. Pomohla mi až ta druhá hospitalizace. No a abstinuji už potřetí. Ke změně mě nejvíc nakoplo setkání s mým psychoterapeutem, který v nemocnici vedl skupinové terapie (chodím k němu na individuální hodiny dodnes), a taky poznání, že mám umělecké sklony. V té nemocnici jsem tehdy objevil kouzlo v kreslení a na několik měsíců mu naprosto podlehl.
A kdy a jak padl nápad napsat o tom všem knihu a proč?
Jako absolutního nečtenáře – přečetl jsem v životě jenom tři knížky, kdy jedna z nich byla o Ferdovi Mravencovi – mě v prvních letech mojí poslední a dosavadní alkoholové abstinence, kdy jsem se taky zamiloval do posilování, uchvátily poutavé internetové články jednoho kulturisty a zatoužil jsem taky psát. Čeština, kromě literatury, mě vždycky bavila a šla mi. Rozbory vět, diktáty, a tak. Když mi bylo asi 15 let, nahrál jsem si dokonce vlastní rapovou kazetu. Poslal jsem proto tomu kulturistovi můj první literární pokus - článek a jemu se to líbilo. Než jsem se pustil do psaní knihy, tak jsem na jeho web přispěl asi padesáti články a postupně se ve psaní zlepšoval. Takže už jsem měl se psaním nějaké zkušenosti a jednou, během psychického propadu, jsem se rozhodl, že popíšu kontrast mezi mými aktuálními negativními pocity a těmi pozitivními, co jsem měl před tím propadem. Tak to tedy vše začalo. No a po pár stránkách jsem zjistil, že píšu knihu. A největším motivem v tomto psaní pokračovat bylo, že mě psaní prostě baví.
Jak těžké bylo psát o tak niterně soukromých věcech knihu?
S otevřeností jsem paradoxně problém neměl. Asi je to díky mé dlouhodobé spolupráci s psychoterapeutem. Naučil jsem se díky němu odhalovat tajemství svého nitra sobě i svému okolí. Ale po technické stránce je psaní knihy velmi náročné. Pokud ji teda chcete napsat opravdu kvalitně. Psal jsem ji 14 měsíců. A to tak intenzivně, že si to asi málokdo dokáže představit. Myslel jsem na psaní stále. V autě během cest do práce, v posilovně během cvičení, i v práci mezi regály jsem si psal poznámky na papír nebo do mobilu. O víkendech jsem se ani nedíval s přítelkyní na televizi. Psal jsem stále.
Proč zrovna název Vnitřní svět vousatého dítěte?
Název jsem vymyslel už v prvopočátku psaní knihy. Lidi, kterým jsem se s názvem svěřil, mě od něj odrazovali, že se nebude líbit. Ale podle mě s obsahem knihy přesně koreluje a proto jsem jej už nezměnil.
Co chcete čtenářům knihou sdělit – co jim má dát za přínos?
Chtěl bych, aby si psychicky nemocní lidé díky mému psaní uvědomili, že v tom nejsou sami. A prostřednictvím této své knihy jim i jejich blízkým předávám naději.
Rodičům a opatrovníkům chci ukázat, jak zhoubný může být necitlivý přístup k dětem, a odborníkům chci dát možnost proniknout do větší hloubky duše člověka s psychickými problémy.
Všechno tohle se už ostatně děje. S vřelými díky a velkými pochvalami mi píšou jak psychicky nemocní, jejich blízcí, tak i psychoterapeuti a lékaři. Přál bych si ale, aby si knížku přečetli i ti, co nemají s psychickými problémy zkušenosti, a došli tak k většímu pochopení a empatii – věřím, že i tací mohou v knize nalézt hluboké a snad i jim přínosné myšlenky.
Máte v plánu napsat pokračování knihy?
Hned, co jsem dopsal svou první knihu, jsem začal psát druhou. Ještě ten den. Je to navazující pokračování, které můj příběh – asi – uzavře. Věřím, že lidé, kterým se moje první knížka líbila, a možná nejen ti, budou číst s otevřenou pusou a dojdou k velkému pochopení. Už jsem si našel racionální tempo a nejsem psaním tak "posedlý" jako u prvního rukopisu. Zároveň ale zjišťuju, že jsem se už trochu vypsal a druhá kniha v mnoha ohledech předčí tu první. Píšu už 18 měsíců. Když to půjde dobře, tak knihu dokončím někdy na jaře, tedy po dvou letech psaní. No a co budu psát dál? Určitě něco bude. Možná třetí díl. Možná něco úplně jiného. Ještě nevím.
Co Vám aktuálně pomáhá žít de facto "šťastný život"?
Je toho víc. Velmi mi pomáhá moje úžasná žena. Dále pravidelný sport – posilovna, léky, psychoterapie. A psaní rozhodně taky. Naplňuje mě to. Je mi skvěle, když se mi podaří napsat čtivý a hluboký odstavec.
Blíží se Vánoce - jak vánoční svátky prožíváte - těšíte se nebo? A jak je obvykle trávíte?
Vánoce mám rád a jsou chvíle, kdy si je dost užívám. Někdy ale cítím takové zvláštní napětí a to je nepříjemné. Až moc intenzivní. Ale víte, co jsem si nedávno uvědomil? Když se mi kdykoliv v průběhu roku daří po tvůrčí stránce, tak mám podobný pocit jako o Vánocích. Jen je to teda vždy pozitivní pocit. Vánoční svátky trávím především doma s manželkou. Vždycky zajedeme na pár rodinných návštěv a pak jsme spolu doma. To mám nejradši. Takže letos to bude zase stejné. Jinak klasika - kapr, salát, odalkoholizované víno, cukroví, pohádky. Těším se.
Děkujeme za rozhovor.
Kniha je dostupná v mnoha knihkupectvích.
Kdo však budete mít zájem získat knihu s podpisem autora a jím vepsaným osobním věnováním, napište Petrovi přímo na jeho email: petr.franka@seznam.cz nebo na jeho sociální sítě FB či Instagram.
SOUTĚŽ
A když nyní máme ten předvánoční čas, tak se naše redakce rozhodla Petra podpořit a věnovat do soutěže dvě jeho knihy, které Vám Petr osobně podepíše.
A jak vyhrát? Napište dolů do diskuze, proč zrovna Vy byste si chtěli Petrovu knihu přečíst nebo komu byste jí chtěli k přečtení věnovat. Podmínka soutěže je mít zároveň instagram, abyste nám souběžně mohli napsat na náš (pokud nás ještě nesledujete, budete muset začít) a my Vám přes něj následně zašleme info, jak Vám bude kniha doručena ;)
Kdo napíše nejdříve, vyhrává. Tedy vyhrávají první dva nejrychlejší komentáře dole v diskuzi k tomuto článku – na instagram můžete napsat klidně později ;)
