Matěj Hájek - kaplan, předseda Asociace nemocničních kaplanů

Matěj Hájek - kaplan, předseda Asociace nemocničních kaplanů


Kaplan Mgr. Matěj Hájek, Th.D. (nar. 1982), je předsedou Asociace nemocničních kaplanů (ANK) a kaplansky působí v Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT) a ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze (VFN). Vystudoval jednooborovou evangelickou teologii na ETS Praha a ETF UK, pokračoval postgraduálně v oboru religionistika. Deset let pracoval jako vikář a kazatel v Církvi bratrské, poté v sociálních službách s lidmi s kombinovanými potřebami a také s dětmi a mladými lidmi vyrůstajícími v dětských domovech. Nyní již osm let působí jako nemocniční kaplan.

S panem kaplanem jsem se poprvé setkala v Ústavu hematologie a krevní transfuze v roce 2024.

Tehdy jsem osobně prožila a pochopila, jak moc je pro nevyléčitelně nemocné a umírající pacienty a jejich blízké důležitá kromě psychologické podpory i podpora duchovní.

Každý z nás má v životě někam "namířeno", každý máme své "hodnoty" a každý z nás je smrtelný. A někdy smrt vstoupí do našich životů náhle, nečekaně a nezřídka i dosti předčasně. V takových chvílích se pak přirozeně objevují otázky, proč se to stalo, zda nás v životě cosi přesahuje, zda náš život smrtí končí či nikoli, a jak se s takovou situací lze vůbec vyrovnat, či smířit.

A právě v takových chvílích nám mohou být nablízku nemocniční kaplani. V těžkých životních situacích nabízejí vnímavou přítomnost, pozorné naslouchání a porozumění. Pomáhají tak nemocnému a jeho blízkým se v situaci zorientovat. Zároveň pořebnou podporu poskytují také  nemocničnímu personálu.

Po osobní zkušenosti s kaplanskou duchovní podporou jsem se následně ze své vlastní iniciativy rozhodla pana kaplana oslovit a požádat jej o možnost rozhovoru na "hlubší" témata, o kterých jsem přesvědčená, že rezonují v každém z nás. Rozhovor je delší, nechtěla jsem jej krátit, neboť jsem přesvědčená o tom, že koho téma zajímá, daný rozsah ocení.

šéfredaktorka webu hradistkoviny.cz


Redakce webu hradistkoviny.cz se rozhodla ASOCIACI NEMOCNIČNÍCH KAPLANŮ podpořit dobročinou sbírkou, kterou v její prospěch založila na dárcovské platformě ZNESNÁZE21.

Sbírku můžete podpořit také na následujícím odkazu ⇒ Darujte možnost rozvíjet práci nemocničních kaplanů - přinášejí úlevu a naději

Za Vaši podporu předem děkujeme!


Pane kaplane, co Vás přivedlo k nemocničnímu kaplanství?

Myslím, že na počátku všeho je, že mě baví lidé a baví mě příběhy. Je fascinující, jak pestrý, dobrodružný a vrstevnatý příběh tvoří vlastně každý člověk prostě tím, že žije. V něčem jsme si zcela podobní a v něčem se neuvěřitelně lišíme. Je to záhada i zábava, která mě asi už od dětství přitahuje. A pak je tu nějaká obyčejná touha pomoci, anebo ulevit lidem, kteří jsou v nouzi. Myslím, že takovou touhu v sobě v jisté míře nosíme všichni. Je to vlastně nepravděpodobné, ale k člověku to patří. Nejsme si navzájem úplně šumák. I když se o nás pokouší lhostejnost a skepse, domnívám se, že nikdy úplně nevyhrají. 

Později jsem zjistil, že existuje něco jako nemocniční kaplanství – tedy možnost navštěvovat lidi, kterým se významně zkomplikuje život, protože je ohroženo jejich zdraví. Zkušenost ukazuje, že i lidé, kteří se nehlásí k žádnému náboženství, hledají v nemoci nebo v situaci ohrožení života duchovní oporu. Kaplan jim může nabídnout prostor, kde se mohou zastavit, sdílet své otázky i obavy, zorientovat se v náročné situaci. To mi dává velký smysl.

Když přijdete za pacientem poprvé, asi se mnohdy mohou objevit i určité rozpaky. Stávají se i úsměvné situace?

To rozhodně! Každé setkání je jiné a někdy se člověk i zasměje. Jedna pacientka mi třeba po představení řekla: „No prosím vás, já myslím, že je to ještě trochu předčasné.“ Jiná se dokonce začala křižovat a zvolala: „Ježíšmarjá, hlavně to ne!“

Je důležité nebrat si to osobně. Lidé často nevědí, kdo vlastně kaplan je, nebo si ho spojují s posledním pomazáním – a to je pak pochopitelně děsí. Naším úkolem je pomoct tu představu upravit – ukázat, že kaplan není posel špatných zpráv, ale někdo, kdo je tu k dispozici jako člověk, který naslouchá.

Občas se stane, že pacient kontakt odmítne. To samozřejmě zcela respektuju. A když má daný člověk se setkání se mnou rozpaky, obvykle řeknu třeba: „Možná to teď není vhodná doba. Ale jen jsem se chtěl zeptat, jak dlouho jste tady a ja se tu vlastně máte?“ A najednou z toho vznikne docela přirozený rozhovor. A někdy se pak otevřou i hlubší témata. Anebo ne – a i to je úplně v pořádku.

Když pacient ví, že jeho čas na tomto světě se krátí, jaké otázky s Vámi obvykle sdílí?

Když člověk stojí tváří v tvář smrti, často začne přemýšlet o věcech, na které během aktivního života neměl prostor, anebo jim přirozeně nevěnoval pozornost. Jsou to témata týkající se smyslu života, naděje navzdory závažným okolnostem, ale také otázky ohledně toho, co je "nad námi", o Bohu, o konečnosti a případném pokračování života po smrti.

To vše jsou velmi osobní otázky a není snadné je sdílet – ani s blízkými, natož s někým cizím. Ale pokud se podaří vytvořit pocit bezpečí a důvěry, lidé se často otevřou. A nejsou to jen věřící – ta potřeba dotknout se něčeho hlubšího a zahlédnout naději, je nám všem společná. Je to sdílený prostor, kde se otevíráme naší křehkosti i naší touze po životě jako takovém.

Kaplan je často ten, komu nemocný svěří to, co neřekne nikomu jinému. Myslím, že to tak bývá proto, že kaplan nepřichází s hotovým řešením nebo s frázovitými a zbrklými odpověďmi. Namísto toho se pokoušíme být s druhým člověkem tam, kde se právě on sám nachází.

Psycholog nebo lékař se k těmto otázkám dostává také. Obvykle z jiného úhlu a s jiným prostorem – proto je důležité, že jako odborníci v péči spolupracujeme. Lékaři i další odborníci z podpůrné péče pacienta mnohdy nasměrují právě na nás. Jako kaplani tu nejsme zdaleka jen proto, abychom poskytovali náboženské obřady – třeba eucharistii nebo pomazání nemocných. To samozřejmě můžeme nabídnout a pro mnohé lidi je to překvapivě důležitá opora. Z mé zkušenosti ale mnohem častěji jsme tu zkrátka jako společníci, kteří s druhým člověkem mohou jít kousek po jeho jedinečné a mnohdy náročné cestě.

A může kontakt s kaplanem i ublížit? Třeba tím, že otevře bolestivé otázky?

Ano, i to se může stát – stejně jako například u psychologa nebo psychiatra. Může k tomu dojít hlavně tehdy, když kaplan vystupuje z nadřazené pozice jako někdo, kdo ví, co je pro druhého nejlepší.

To je velké riziko: mluvit z pozice autority, jako expert na život někoho jiného. Kaplan by nikdy neměl udílet rady, rozhodovat za druhého, ani tlačit na změnu. Měl by přicházet s pokorou, s opravdovým zájmem a respektem.

Když se naopak podaří navázat kontakt založený na důvěře a přijetí, může to být pro nemocného velmi úlevné. Člověk pak není na všechno sám. Má vedle sebe někoho, kdo ho nehodnotí, ale opravdu ho vnímá. A to samo o sobě může přinést velký klid – i do těžkých otázek, třeba těch o smrti, smyslu, nebo o tom, na čem v životě opravdu záleží.

Pomalu si v životě začít otevírat téma vlastní smrtelnosti i smrtelnosti mých blízkých a de facto se na to připravit ještě v době, kdy jsem takzvaně v pohodě, může člověka posílit v době krize, souhlasíte?

Už staří filozofové, jako třeba Platón nebo Sókratés, mluvili o tom, že život je vlastně taková příprava na smrt. Možná to zní vážně nebo i trochu temně, ale ve skutečnosti je to docela pozitivní pohled: když člověk žije dobře, hledá smysl a pracuje na svém vnitřním životě, tak si vlastně vytváří vnitřní prostor, ze kterého pak může čerpat i v těžkých chvílích. Takový člověk má "z čeho brát", když přijde krize – ať už zdravotní, vztahová nebo duchovní.

Ale je fér říct, že na některé situace se připravit nedá. A i když člověk celý život nějak duchovně roste, když pak přijde opravdová zkouška, bývá to těžké. Ale pokud má v sobě nějaké hlubší hodnoty, zkušenosti, vědomí toho, co je pro něj v životě důležité, tak to hodně pomáhá – může to být taková vnitřní výbava, která člověka podrží, když už se kolem něj všechno ostatní začne hroutit.

Někdy ovšem člověk díky "samo-diagnostice" zpanikaří a na svou smrt se začne připravovat hekticky a předčasně, byť pravda je, že jednou se se životem budeme loučit všichni.

Dnes máme přístup k obrovskému množství informací – stačí pár kliknutí a člověk si sám najde diagnózu, ještě než vůbec navštíví lékaře. Ale tahle "rychlá sebediagnostika" spíš přináší strach a stres než úlevu.

Může to vyvolat zbytečnou paniku, domněnky, katastrofické scénáře. A místo aby se člověk cítil víc připravený, tak ho to spíš zatíží. V takových chvílích je mnohem lepší zůstat v kontaktu s realitou a mluvit s odborníkem, který ty informace zasadí do kontextu.

V souvislosti s onkologickým onemocněním a umíráním, kor třeba malých dětí, musím položit otázku, kterou si pokládá asi většina nemocných a jejich blízkých – existuje Bůh a pokud ano, proč dopustí existenci "zla" a předčasnou smrt lidí, kteří si to "nezaslouží"?

To je otázka, která rezonuje v každém z nás. A někdy se zdá, že na ni ani nelze dát odpověď. Někteří lidé si s ní poradí tak, že ji prostě neřeší. Dělají, že se zlo a bolest nedějí. A někdy je to vlastně pochopitelná obrana – život je s tím najednou trochu snesitelnější. Ale dřív nebo později se každý z nás s nějakým utrpením setká – u sebe nebo u někoho blízkého – a to už nejde jen tak přejít.

Pak přichází ty známé otázky: „Proč zrovna já? Co jsem udělal špatně? Je to trest?“ A nabízejí se v zásadě tři možné pohledy.

První je ten, že jde o nějaký "zákon odplaty" – že člověk nebo jeho předci něco provedli a teď se to "vrací". Lidé tomu někdy říkají karma. Něco jako duchovní účetnictví. Tahle myšlenka má kořeny ve východních filozofiích, ale objevuje se i v moderním duchovnu. Mně osobně to ale připadá spíš jako pokus dát utrpení jednoduché vysvětlení, které v sobě nese soud a vinu – a to často u lidí, kteří už tak dost trpí.

Druhá možnost je, že nemoc má "životní příčinu" – třeba že člověk žil pod dlouhodobým stresem nebo se zanedbával. A ano, víme, že některé návyky zvyšují riziko nemocí – třeba kouření, alkohol, stres. Ale zároveň víme i to, že i zdravý, aktivní člověk může vážně onemocnět. Navíc duševní příčiny nemocí se velmi těžko dokazují. Může tam být souvislost, ale říct někomu, že za nemoc "může jeho psychika", je hodně zrádné – a velmi často i nespravedlivé.

Třetí pohled je ten, že to prostě nevíme. Je to tajemství. A říct, že: všechno má svůj smysl, se může zdát jako útěšné klišé – ale někdy jiná možnost ani není.

Setkal jsem se s mnoha příběhy, kde žádné vysvětlení nepřišlo. Například smrt mladé ženy, která se chystala na svatbu a měla život před sebou – a zničehonic odešla. A tvrdit v tu chvíli: Bůh to má pod kontrolou, může být pro její blízké skoro jako facka. Někdy zkrátka nemáme odpověď – a ten, kdo tvrdí, že ji má, možná jen hledá jistotu v nejistotě.

Vidíte, a mnoho lidí se jistě domnívá, že kněz či kaplan tyto otázky dokážou uspokojivě zodpovědět, že?

To je přirozené. Lidé se obracejí na ty, kdo mají k Bohu "blíž" – kdo se Mu věnují profesně. Ale už když to vyslovuji, tak je jasné, že to je přitažené za vlasy. Kaplani, duchovní, věřící i nevěřící lidé jsou na tom přece úplně stejně. Na ty nejpodstatnější otázky neznáme přesné a neochvějné odpovědi.

Co ale můžeme nabídnout, je zkušenost, klid, otevřenost. A taky pohled, že možná důležitější než otázka „Proč se to děje?“ je spíš „Co to se mnou dělá?“ nebo „K čemu mě to vše může vést?“

V utrpení často leží i výzva – být blíž sobě, druhým, Bohu. Uvidět něco nového. A někdy je tím největším smyslem právě to, že utrpení někoho druhého nás osloví a vyzve k empatii, pomoci, přítomnosti.

I toto ale říkám s velkou opatrností a respektem k tomu, že některá bolest je zkrátka nad lidské síly. A slova a moudra v tu chvíli přitěžují, místo aby ulevovala. 

Jeden z Vašich pacientů konstatoval, že: „Nepřijde pro mě smrt, ale Bůh.“ Hovořil o tom v souvislosti se žalmem 23, kde se píše: „I kdybych šel temným údolím, nebudu se bát, protože Ty jsi se mnou.“ Co si o tom myslíte?

Takových žalmů je v Bibli víc. Zabývají se otázkami utrpení, smrti a smyslu bolesti. Pořád dokola se v nich vrací téma, které si klade i dnes mnoho lidí: Jak je možné, že ve světě, který stvořil dobrý Bůh, existuje tolik bolesti?

Bible to nevysvětluje jednoduchou větou, ale ukazuje, že bolest může mít smysl – i když v danou chvíli ho třeba vůbec nevidíme. Hodně to závisí na tom, jak je člověk nastavený, co v sobě zrovna unese. Ale zároveň si nemyslím, že je možné po každém chtít, aby i v utrpení hned viděl vyšší smysl. Někdy je člověk v tak hluboké bolesti nebo depresi, že na to prostě nemá sílu. I věřící lidé se můžou ocitnout ve stavu zoufalství, bez naděje. A není to slabost, hřích nebo chyba – je to prostě lidské. Proč se do takových stavů dostáváme? Na to odpověď nemám. Ale znovu se ukazuje, jak důležité je okolí – lidé, kteří jsou kolem, a to, jak nás v té chvíli dokážou oslovit, být s námi.

A pro co se lidské utrpení podle Vás tedy může dít?

To nevím. Učím se věřit, že všechno, co se v životě děje – i to těžké – snad opravdu má nějaký význam. Ale ne vždy ho vidíme. A některé trápení je prostě jen a jen hrozné a absurdní. A člověku nezbývá než doufat, že skončí.

Jsou i situace, kdy se to člověku zpětně nějak poskládá. Jeden mladý pacient mi říkal, že se celý rok trápil, nechápal, proč onemocněl, až jednoho dne zavolal svému tátovi a čtyři hodiny si s ním povídal o věcech, o kterých by jinak nikdy nemluvili. A on mi řekl: „Tuhle chvíli mi přinesla ta nemoc.“ 

Neznamená to, že ta nemoc byla "dobře", jen proto, že mu přinesla důležitý rozhovor. Ale může to být jedno z malých světel, které i v temnotě nějak zasvítí.

V Bibli se píše, že Bůh odpovídá na naše modlitby ze svého pohledu, ne z našeho. Vysvětluji si to tak, že i když některé temné situace nedopadnou podle našich představ, přesto mají "dobrý" konec – jen jiný, než jsme si představovali. Jak to vnímáte Vy?

S tím se hodně setkáváme právě v paliativní péči. Poslední období života nemusí být jen o trápení a o tom, že člověk "nějak přežije to nejhorší". Může to být naopak čas velmi silný, krásný a hluboký. Čas, kdy se otevřou nové roviny vztahů – s druhými i se sebou samým. Často to bývá období smíření, porozumění, zpomalení. A to je samo o sobě hodně cenné.

Zažil jste ve své kaplanské praxi zázraky?

Určitě. Ty největší zázraky se ale často nedějí "venku", ale uvnitř – v lidské duši. Když člověk v těžké chvíli prožije smíření – třeba s někým blízkým nebo i sám se sebou – má to mnohdy velmi úlevný význam. Ten mladík, o kterém jsem už mluvil, si během nemoci srovnal vztah se svým tátou. Říkal mi pak, že to bylo to nejdůležitější, co v životě zažil – bez ohledu na to, jak dopadne jeho léčba. A takové příběhy se dějí častěji, než je na první pohled patrné.

Pak jsou tu i ty fyzické zázraky – někdo, kdo měl podle všech předpokladů zemřít, se z ničeho nic uzdraví. A často to jako "zázrak" nazvou sami lékaři. Měl jsem nedávno v péči paní, u které už byla rodina vyzvaná, aby se s ní přišla rozloučit. A pár týdnů nato přišla na kontrolu – po svých, usměvavá, upravená. Byla zpátky v životě, který žila dřív.

Takže ano, zázraky se dějí. Někdy jsou to věci, které přináší moderní medicína, jindy se nedají úplně vysvětlit. A někdy se dějí v lidském nitru – každopádně je to vždycky síla.

Jak důležité je podle Vás pro umírající a jejich blízké odpuštění?

Odpuštění je podle mě jednou z nejzákladnějších lidských potřeb. Někdy to není o jedné konkrétní věci, ale spíš o tom, kým jsme, jak jsme žili, jak jsme si vedli. Týká se to hlubokého sebepřijetí – schopnosti říct si: „Ano, jsem takový, jaký jsem, a můj život měl smysl.“

Jenže často máme z minulosti rány, které si neseme. A tyhle věci se nejčastěji otevírají právě na konci života. Lidé si kladou otázku: co vlastně po mně zůstane? A odpověď bývá: vztahy.

Když vztahy nefungují nebo jsou narušené, začne člověk pochybovat o sobě. A právě tehdy přichází na řadu téma odpuštění – sobě, druhým, i Bohu. Někdy ale už není možné se s druhým usmířit přímo – třeba nežije, nebo vztah zůstal zablokovaný. V tu chvíli je důležité, že existuje prostor, kam si člověk může s těmi věcmi "dojít" – třeba právě v rozhovoru s kaplanem. Mnohdy jsou to velmi vzácné chvíle, kdy člověk prožívá jakési tajemné přitakání sobě samému i životu. Jakoby mu někdo potichu říkal: „Neboj se, všechno bude nakonec v pořádku.“

A tehdy je na místě říct třeba: „Nevíme přesně, jak to v tom světě po smrti je, ale já věřím, že jste žil život, který měl smysl. A věřím, že to, kam jdete dál, je dobré místo, kde najdete přijetí.“ Ne jako frázi – ale jako něco, čemu opravdu věřím. Protože když je člověk odkázaný na cizí pomoc, ztrácí půdu pod nohama, takové slovo mu může přinést velkou úlevu.

A odpuštění se netýká jen vztahů s druhými – člověk může hledat smíření i sám v sobě. I bez toho, aby ten druhý byl přítomný. A právě tahle vnitřní práce je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí, které může člověk na konci života udělat.

Jste jako nemocniční kaplani schopni být nemocnému nápomocni v obnovení kontaktu s někým jemu blízkým, se kterým má zablokovaný vztah?

Na to neexistuje žádný jednotný postup – vždy záleží na konkrétní situaci. Neplatí, že by k takovému propojení vždy muselo dojít. Respektujeme vnitřní kapacitu člověka, který si k věcem musí dojít sám. Nemůžeme ho k ničemu nutit, ani ho směřovat k tomu, že by "měl odpustit" nebo "měl někomu zavolat". To by často napáchalo víc škody než užitku. Ale jako možnost, nabídku či citlivou pobídku to může být velmi důležité – protože většina z nás nějak tuší, co by bylo dobré udělat, ale nedokážeme se k tomu odhodlat. A když už "není na co čekat", stojí za to to otevřít a vyslovit.

A jsme rozhodně schopni na přání nemocného oslovit i další osobu. V praxi to často vypadá tak, že se během rozhovoru otevře nějaké téma a já toho člověka třeba povzbudím slovy: „Zkuste tomu tátovi zavolat, udělejte to dnes, není na co čekat.“ A on to třeba udělá – a povídají si pak spolu tak, jako nikdy předtím. To jsou ty chvíle, které můžeme nazývat malými "zázraky".

Aby si člověk mohl v sobě skutečně něco urovnat, často potřebuje duchovní rovinu. Odpuštění nelze vysvětlit logicky – nejsme na to zvyklí. V běžném životě fungujeme spíš v režimu "oko za oko, zub za zub". Ale rozhodnutí odpustit jde nad rámec přirozeného zákona odplaty – vyžaduje vnitřní sílu, která se nedá popsat ani jednoduše "sehnat". Proto věřím, že upřímná práce na odpuštění – zejména u hlubších zranění – potřebuje něco "mezi nebem a zemí". A pokud pak dojde k přímému kontaktu, může to být velmi uzdravující.

Jak by se měli příbuzní a přátelé chovat k umírajícímu? Co je pro něj podpůrné, a co naopak může v těžkých chvílích spíše ublížit?

To nejlepší, co může blízký člověk pro umírajícího udělat, je být s ním – ale skutečně být. Ne z pocitu povinnosti nebo přesvědčení, že víme, co je pro něj správné, ale s pokorou a respektem k tomu, že jsme všichni součástí něčeho, co nás přesahuje. Blízkost smrti otevírá velkou neznámou – a před tou je namístě ztišení.

Místo toho ale často přichází stres, snaha něco zařídit, získat kontrolu nad tím, co se děje. A to může přinést více tlaku než úlevy – zejména pro samotného umírajícího, který už sám prožívá velké vnitřní napětí a fyzickou zátěž. Když k tomu přibudou povzbuzení typu: „Ty to dáš!“, „Jsi bojovník!“, je to další zátěž, byť dobře míněná.

Člověk v takové situaci už možná nechce, nebo nemůže "zvládat". Potřebuje svolení – že už nemusí bojovat, že může odejít. Největší podporou je mu dát tuto svobodu, respektovat jeho potřeby – třeba i to, že už nechce jíst, nechce být aktivní. A to je často ohromná úleva i pro něj.

Doporučil bych především vnímavost. Přijít s prázdnýma rukama a snažit se vnímat, co by tomu člověku mohlo udělat dobře. Představit si, co by bylo příjemné mně, kdybych já ležel měsíc v posteli, bez síly? Umírající je v mnoha ohledech zcela vydán napospas. Proto to největší, co můžeme nabídnout, je zachovat jeho důstojnost – stále s ním jednat jako s plnohodnotným člověkem a nedomnívat se, že víme lépe než on, co potřebuje.

Přijde chvíle, kdy začneme tápat, jakým způsobem můžeme být nápomocní. Chvíle, kdy už nelze říct: „Bude to dobré!“, protože víme, že nebude. Jak v takové situaci dál?

Naše smrtelnost nás dříve nebo později postaví před otázky: Co má ten život vlastně znamenat? Proč jsme tady? Jaký význam má příběh konkrétního člověka v síti vztahů? A co bude potom? Je smrt tečka, nebo brána dál?

Je velmi úlevné, když může umírající tyto otázky s někým vůbec otevřít. Jenže v naší společnosti se o smrti stále mluví málo – je to stále především tabu. Když se nás smrt bezprostředně týká, raději se tváříme, že tu "není". Jako v té knize Slon v pokoji – o němž ví všichni, ale nikdo o něm nemluví.

Přitom dovolit člověku, aby o smrti mluvil, je obrovská úleva. Přiznat si, že je přirozené se smrti bát – i já se jí bojím, nechci umřít – neznamená, že se jí můžeme vyhnout. Smrt je součást života každého z nás. A když dáme prostor, aby mohla být součástí i života toho, kdo už je jí blízko, velmi mu tím ulevíme.

A jaký máte názor na eutanazii?

To je hodně těžká otázka. Mám obrovský respekt k lidem, kteří trpí a procházejí si neúnosnou bolestí. A proto si nemyslím, že mám právo říct, jestli někdo "smí" nebo "nesmí" svůj život ukončit. To podle mě nemá právo posoudit nikdo – protože nikdo z nás nežije v těle a duši toho konkrétního člověka.

Osobně mám ale blíž ke snaze hledat cestu, jak s člověkem být, mluvit s ním, naslouchat mu a pokoušet se hledat jakoukoliv úlevu, hledat způsob, jak může žít dál – i s bolestí. Dnes se mluví třeba o psychedelikách jako jedné z možných cest. Jinou možností je duchovní hledání, které člověku pomůže najít znovu smysl a hodnotu života, který je zatížen velkým trápením. A pak je tu také paliativní péče – ta podle mě nabízí překvapivý prostor pro to, aby člověk mohl důstojně a klidně odejít ze života přirozenou cestou. Problém je, že medicína někdy "umí až moc" – a místo přirozeného konce se pak snažíme za každou cenu zachraňovat, i když to už třeba nedává smysl.

Takže pokud bych měl odpovědět – jsem spíš proti legalizaci eutanazie. Ne proto, že by to bylo "hříšné", ale proto, že je tu velké riziko omylů, zneužití, rozhodování pod tlakem situace. A i když to nevím jistě, tak si myslím, že by to přineslo víc škody než užitku.

Vím, že někdy vystupujete i na pohřbech, pokud si to přál pacient či jeho blízcí. Jak často tuto službu vykonáváte?

Mám zkušenost, že tato služba se skutečně týká především kaplanů, protože se přirozeně dotýkáme duchovního přesahu a pacienti s námi tato témata otevírají patrně častěji než například s psychologem. Pokud nemá člověk jasnou představu o podobě rozloučení – což bývá časté – nebo pokud rodina tápe, můžeme nabídnout pomoc. Je možné téma rozloučení otevřít. Buď s nemocným člověkem, anebo po jeho úmrtí s jeho blízkými.

Velkou pomocí je pak osobní rovina, kdy jsem měl tu čest zesnulého člověka během jeho stonání poznat. Díky tomu má pak rozloučení jiný rozměr. Ať už jde o pohřeb v kostele, krematoriu, nebo o uložení urny či rozptýlení popela na významném místě, vždy jde o to, aby to bylo pro něj a v jistém smyslu "s ním". Snažím se, aby rozloučení vystihovalo ducha toho člověka – jaký byl. I proto lidé tuto možnost poměrně často využívají – zhruba jednou za dva měsíce jsem k rozloučení přizván. Důležitá je svoboda a tvořivost – bez ohledu na to, zda jde o formální obřad, intimní setkání nebo třeba jen malý rituál.

Co by měl obsahovat smuteční projev a jak by měl "vyznít"?

To, co podle mě nejvíce škodí všem posvátným okamžikům – ať už je to smrt, narození nebo jiný klíčový životní přechod – je patos. Umělý, formální tón, umělohmotná snaha o "vážnost". Naopak – důležitá je autenticita, opravdovost, přirozenost. Aby lidé mohli být sami sebou, projevit své emoce, skutečně v té situaci spolu být.

Když připravuji smuteční řeč nebo celé rozloučení, snažím se, aby bylo co nejméně formální. Oblečení, společenské zvyklosti – to není to podstatné. Důležité přece je, aby to bylo skutečně o zesnulém člověku. Aby tam s námi opravdu byl. Pomohou tedy například jeho fotografie, vzpomínky, klidně i humorné, ať už miloval metal, techno nebo klasiku. A aby tam byli všichni, kteří k němu patří, samozřejmě včetně dětí. A ano – i slzy, bezmoc, ale také smích. Je to bolestná událost a člověk má mít možnost ji plně prožít. Je úlevné, když může být rozloučení lidské a skutečné. Takové, jaký byl ten, koho doprovázíme.

Jak často jste v přímém kontaktu s umíráním? Kolik onkologicky nemocných pacientů ÚHKT ročně zemře?

S hematoonkologickým onemocněním u nás zemře přibližně čtyřicet pacientů ročně, což je zhruba tři až čtyři lidé měsíčně. ÚHKT má zároveň rozsáhlou ambulantní péči – o mnoho pacientů, kteří mají jiné diagnózy a jejichž léčba probíhá převážně mimo nemocnici, je pečováno právě ambulantně. Na tyto nemoci umírá lidí ještě více.

S umírajícími pacienty jsem v kontaktu prakticky každý týden. Běžně se stává, že se potkám s někým, kdo už za týden či dva není mezi námi. Taková je realita.

Zároveň jako kaplan často přicházím do styku i se zdravotnickým personálem, který je tomuto náročnému prostředí vystaven denně. Lékaři a sestry se opakovaně setkávají s velkou bolestí, utrpením a se smrtí – a to je velmi zatěžující role, která často otevírá i jejich vlastní, osobní témata.

Jak se s tím vyrovnáváte?

Pro mě je v životě zásadní humor. Myslím, že to není jen jakási schopnost, ale doslova dar – způsob, jak se vyrovnat s těžkostmi. Existují i filozofické pohledy na to, co humor vlastně je – pro mě je to určitý odstup, díky kterému se člověk může z temného tunelu podívat ven.

Pomáhá mi také, když se společně zasmějeme s někým, kdo je v těžké situaci – když se v bolesti potkáme na rovině smíchu. Vzpomínám si, jak jedna pacientka v ambulanci dostala takový menší psychický záchvat – všechny sestry se polekaly a chtěly volat záchranku. Ale později jsme se tomu spolu s tou pacientkou od srdce zasmáli.

Kromě humoru je pro mě důležité neztratit kontakt s tím "živým" – být venku, hýbat se, vnímat svět smysly. Mám moc rád přírodu, třeba jak na jaře voní. I v těch nejtěžších chvílích svět nabízí něco, co nám může přinést úlevu – třeba hudbu, umění, jídlo, vůni, nebo jen chvilku krásy. Tyhle věci jsou často na dosah, i když třeba jinak, než když jsme zdraví.

Je důležité se v těžkých příbězích úplně neutopit, ale umět se z nich vynořit. No a pak je tu rovina přesahu – rozhovor s Bohem, modlitba. Neberu ji jako povinnost, ale jako způsob, jak autenticky vyjádřit, co ve mně je – ať už hezkého nebo temného. Někdy je to jen upřímné vylití toho, co ve mně leží. Ale i připomenutí toho, co bylo ten den hezké a za co můžu být vděčný.

Chodíte se sám zpovídat?

Já jsem protestant, ne katolík, takže pravidelnou zpověď jako svátost nemáme. Ale samozřejmě cítím potřebu mluvit o věcech, které se mi nedaří, kde selhávám. Nejčastěji se o takových věcech bavím neformálně – s někým, komu důvěřuji, kdo je mi blízký. Nejvíc mi pomáhá kolegiální rozhovor, třeba u kafe s někým, kdo zná danou situaci nebo pacienta, nebo se pohybuje v podobné realitě jako já.

Využívají kaplani supervize?

Ano, supervize jsou součástí naší profesní péče. Pravidelně se v rámci týmu setkáváme, někdo kvalifikovaný pro nás supervizi vede a vytváří se tak prostor, kde můžeme bezpečně sdílet a reflektovat naši práci i prožívání.

Na webu ANK v Kaplanském interview je rozhovor s Ondřejem Peluňkou. Když jsem si jej poslechla, dost mě jeho silný životní příběh dojal.

Ondra má opravdu silný a nelehce představitelný životní příběh. Je to kluk, který se tím životem obdivuhodně protlouká, a pak přišla další rána – skoro bych řekl "úder do vazu". A přesto mě pořád překvapuje, s jakou statečností to všechno nese, a hlavně – jak silnou má vůli žít.

To, že ho tyto životní rány nezlomily, je něco mimořádného. Ondra je pozitivně naladěný člověk, má smysl pro humor a touhu sdílet svůj svět s ostatními. Chce motivovat další, kteří zápasí s těžkou nemocí, s postižením – nebo s obojím, jako on. A myslím, že se mu to opravdu daří.

Mohl byste přiblížit, co je Asociace nemocničních kaplanů (ANK) a koho sdružuje?

Jsme ekumenická organizace – tedy otevřená napříč křesťanskými církvemi i duchovními směry. Naším cílem od začátku bylo spojit všechny nemocniční kaplany bez ohledu na jejich konkrétní vyznání. Vycházíme z přesvědčení, že duchovní potřeby má každý člověk – nejen ti, kdo se hlásí ke křesťanství, a už vůbec ne pouze ti, kdo se označují za věřící.

Naše asociace se nesnaží vytvářet náboženské bariéry, ale spíše je bourat. Věříme, že to, co nás spojuje, je lidskost – a ta je důležitější než rozdíly ve víře. Ano, můžeme mít různý pohled na svět a různé hodnoty, ale to základní máme společné: chuť být oporou druhým, zvlášť v těžkých chvílích, které souvisejí se zdravím.

Kaplanem se tedy může stát i člověk, který není křesťan, ale přichází z jiné duchovní tradice. V Česku zatím kaplany tvoří jen lidé z křesťanského prostředí, ale jinde ve světě to funguje jinak – třeba ve Velké Británii nebo Německu pracují v nemocnicích mezi-náboženské týmy složené například z křesťanského kaplana, židovského rabína i muslimského imáma.

Rok po jejím založení byla založena i katolická kaplanská asociace. Proč došlo k tomuto rozdělení?

Ano, katolická církev se rozhodla založit si vlastní asociaci, což osobně považuji za krok zpět. Naším záměrem bylo vytvořit jednotnou, na církevní příslušnosti nezávislou, platformu.

Zajímavé je, že mezi našimi členy jsou i katolíci – znamená to tedy, že potřeba oddělit se přišla spíše "shora", z církevních struktur, než od samotných katolických kaplanů. S kolegy římskokatolickými kaplany se přátelíme a živě spolupracujeme. Sdílíme s nimi přesvědčení, že církevní příslušnost není v doprovázení potřebných vůbec rozhodující.

Kolik lidí je aktuálně v ANK zapojeno?

Máme dva typy členství. Řádných členů – tedy těch, kteří kaplanskou službu aktivně vykonávají alespoň na částečný úvazek – je 54. Pak máme takzvané přidružené členy, kteří mají všechna práva kromě hlasování na valné hromadě.

Těch je v tuto chvíli 40 a patří mezi ně i lékaři, psychologové a další odborníci, kteří se o podpůrnou a duchovní péči zajímají nebo s námi spolupracují. Celkem tedy sdružujeme necelou stovku lidí.

Kaplanství v nemocnicích je velmi záslužná činnost, naše redakce se proto rozhodla podpořit ANK a založit v její prospěch sbírku na dárcovské platformě Znesnáze. Můžete konkretizovat, do čeho konkrétně bude vybraná finanční částka investována?

Finanční dar bude beze zbytku využitý pro rozvoj činnosti ANK, která zajišťuje podpůrnou, spirituální a paliativní péči různým jednotlivcům i skupinám. Kaplani jsou k dispozici mimo jiné i rodinám čekajícím narození miminka s rizikem vážného onemocnění, nebo také rodičům, kterým miminko zemřelo v průběhu těhotenství či těsně po porodu.  Zároveň finanční dar bude využitý k odbornému výcviku a vzdělávání nových kaplanů, ke školení kaplanů stávajících, a zároveň také na adekvátnější kaplanskou supervizi.

Co byste závěrem rozhovoru čtenářům vzkázal?

Nerad bych tu nyní pronášel do vzduchu nějaká velkodušná moudra, nebo poselství. Osobně mi nesedí velká a patetická slova. Domnívám se, že to nejcenější se děje obyčejně a nenápadně.

Ale chci upřímně poděkovat. Poděkovat každému, kdo dočetl naše povídání až sem.

Děkuju Vám, protože Vám není jedno, když někdo jiný prochází trápením a bolestí. A to vůbec není samozřejmost! Vážím si toho. A je to nesmírně důležité, když jsme si jeden druhému upřímně nablízku i v čase smutku a bolesti. Podle mě je to dokonce jedna z nejcennějších věcí vůbec. Je to to, co může i do té největší bolesti přinést tenounký, ale úplně klíčový paprsek naděje.

A zakončím tímto přáním:

„Přeju Vám a stejně tak i sobě, ať se nenecháme strhnout věcmi, které za to nestojí a žijeme nablízku s druhými lidmi to, co nás nese k opravdovému smyslu.“

 

Děkujeme za rozhovor.


Asociace nemocničních kaplanů z.s. je ekumenickou organizací, která sdružuje nemocniční kaplany v České republice.

  • rozvíjí kvalifikovanou a odpovědnou duchovní péči ve zdravotnicví
  • přibližuje podstatu a význam duchovní péče široké a odborné veřejnosti
  • vytváří prostor pro vzájemnou podporu mezi kaplany
  • zajišťuje výcvik a vzdělávání nových kaplanů

Nemocniční kaplani začali v nemocnicích sporadicky a neorganizovaně působit již v závěru 20. století. Posléze se duchovní služba ve zdravotnictví začala krok po kroku rozvíjet jako analogie k duchovní službě v armádě, u policie či ve vězeňství včetně ustálení označení profese jako "nemocniční kaplan". Naše služba od počátku navazuje na novodobou duchovní službu v nemocnicích, kterou zavedl v 20. letech 20. století Anton Boisen v USA.

Významným mezníkem byl rok 2006, kdy byla uzavřena Dohoda o duchovní péči ve zdravotnictví mezi ČBK a ERC. Osoby vyslané podle této dohody církvemi musí splňovat kvalifikační předpoklady uvedené v této dohodě a dodržovat Etický kodex, který je její součástí.

V roce 2011 byla ustanovena Asociace nemocničních kaplanů a v roce 2012 Katolická asociace nemocničních kaplanů. K dalšímu přelomu došlo v roce 2019: byla uzavřena tzv. Trojstranná dohoda mezi Českou republikou reprezentovanou Ministerstvem zdravotnictví ČR a křesťanskými církvemi zastupovanými Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví o poskytování duchovní péče ve zdravotnických zařízeních.


Z letáku Duchovní služba ÚSTŘEDNÍ VOJENSKÉ NEMOCNICE

Jedné noci jsem měl zvláštní sen. Šel jsem s Bohem, svým Pánem, po písčitém pobřeží. Před očima mi probíhal film mého života. Byl doprovázen šlépějemi v písku. Někde byly stopy dvou lidí, jinde pouze jedny. To mě udivilo. V tom období života, když jsem nejvíce trpěl starostmi, pocitem selhání nebo strachem – vždy se objevovaly stopy jen jednoho páru nohou. Obrátil jsem se vyčítavě na Boha s otázkou: „Pane, Ty jsi mi slíbil, že vždy půjdeš se mnou. Já mám jen důvěřovat. Ale teď vidím, že v době mých nejtěžších zkoušek jsem šel sám. Proč jsi tehdy nebyl se mnou, když jsem Tě nejvíce potřeboval?“Na to mi Bůh odpověděl: „Právě tam, kde jsi viděl v písku jen jediné šlépěje, tam jsem Tě nesl na svých ramenou.“

(M. Stevenson)


ZNESNÁZE21 ⇒ "Říct si o pomoc není slabost – je to cesta, jak zůstat silní."


ZHOUBNÉ NÁDORY (RAKOVINA)

Rakovina ve třiceti. Mladých onkopacientů přibývá

Vyšetření, která zachraňují životy: Na které screeningy rakoviny máte nárok

Diskuze k článku

Přidat komentář

Kontakt