Kompilát z rozhovorů historika a ukrajinisty Davida Svobody
Historik a ukrajinista Mgr. David Svoboda, MA, Ph.D. (nar. 1977) nám není neznámý a několikrát jsme s ním již o tématu války Rusko versus Ukrajina mediálně rozprávěli. Za poslední měsíce poskytl mluvené rozhovory například Českému rozhlasu Plus nebo podcastu Insider. Jeho názory jsou hluboce odborné, odrážejíc jeho erudovanost v historii Ruska a Ukrajiny a v kontextu aktuálního vývoje je veřejnosti podává s upřímnou pravdomluvností, syrově, bez příkras a s věcnou logikou, pro laiky ovšem někdy zůstává jeho odborná obsáhlá mluva nelehce uchopitelná. Rozhodli jsme se proto s jeho souhlasem vytvořit z výše uvedených rozhovorů krátký kompilát a důležitá fakta v něm mediálně zpracovat tak, aby bylo stručně, jasně a výstižně vysvětleno, o co přesně ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi a jeho suitě ve válce na Ukrajině ve skutečnosti jde, a jak se k tomu staví Evropa a její mediální mainstream.
David Svoboda: Putin má podobné cíle jako Hitler
Doktor Svoboda zastává názor, že Ukrajinu je s limitovanou pomocí Ameriky možné uchovat při životě a ubránit ji před Ruskem. Nejde však pouze o to, pro tuto chvíli Ukrajinu uchránit. Evropa se dlouho vezla na americké vlně a nepřipravuje se k tomu, že sama jednou bude proti Rusku stát a přímo čelit jeho agresi. Pro tuto variantu nemá Evropa žádný plán a doposud se nijak o porážku Ruska nepokusila. Pouze stále vynalézá nové způsoby, jak vyrobit z amerického prezidenta Trumpa "viníka" toho, co se děje. Evropané mají stále sklon upínat se na "alfa samce", jako je Putin a Trump, ale nedochází jim, že podstatnou součástí světa je právě evropská komunita, která se musí už konečně postavit sama za sebe.
Rusko nepostupuje podle příruček diplomacie civilizovaného světa
Evropané zapomínají a nechtějí si přiznat, že Rusko nepostupuje podle příruček diplomacie civilizovaného světa. Odmítají vzít na zřetel, že Putinův režim jsou čekisté a kágébáci, a že metodika ruských speciálních operací, kde Rusové dlouhodobě lžou a klamou, zůstává po dlouhá desetiletí neměnná. A zapomíná se také na Putinův politický rodokmen a na skutečnost, že ruské silové složky jsou zanesené a prorostlé představami o tom, že Rusko si musí nadále zachovat svůj vliv – a byť ne již v sovětské podobě, tak v obdobné podobě ano.
Před svědomím a dějinami neutečeme
Západní mainstream média opakovaně šíří informace, že Ukrajinci jsou unavení válkou, nemají zbraně, bez naší pomoci nezvládnou bojovat a podlehnou. Pravda je však taková, že Ukrajinci se nevzdají. Budou bojovat i bez naší pomoci. Nepřestanou bojovat a nepřijmou něco, co pro ně bude nevýhodné. Budou bojovat do posledního dechu.
Ukrajinci nejsou ti, kdo mají být námi poučováni, ale naopak jsme to my, kdo se má poučit od nich. Ukrajinci znají Rusy lépe než my, kteří jsme si ani nedefinovali problémy jako problémy, a kteří máme prostě nadále víceméně mediální "pohodistán".
Zodpovědnost médií je totiž informovat v celkovém kontextu a proto je potřebné se zaměřovat i na nudné dějiny a z nich poté syrově formulovat problém. Přesto se však mediální provoz většinou zaměřuje pouze na povrchnost, odmítá se ponořit pod povrch a veřejnost konfrontovat s hlubší realitou. Možná proto, že by to mohlo lidi moc lekat a děsit.
Vážení čtenáři a naši sledující, a právě proto Vám naše redakce více zaměstnává mozek a možná Vás někdy i děsí, ale naším posláním není Vás uklidňovat a tvrdit, že je vše pod kontrolou a ok, když realita je jiná.
V této souvislosti je nutné si uvědomit, že před svědomím a před dějinami neutečeme. V mediálním prostoru je v rámci této povrchnosti a lenosti médii opakovaně nastolována tematika tak, jako bychom měli amnézii a začínali stále znovu a znovu od začátku. A místo toho, abychom konečně procitli a své pozdní procitnutí si uvědomili, de facto Ukrajinistiku nadále proskribujeme. Ale historici dějiny nevymýšlí, oni je jen popisují.
Jaká je definice míru z pohledu Putina?
Od historika se s ohledem na jeho odbornost nejvíce žádá predikce budoucího vývoje, ale historik není kartářka. Historik má dost práce pochopit, co je teď a proč to je. Třeba to, co je to vlastně ten neustále dokola omílaný "mír"? A jaká je definice míru z pohledu Putina?
Putinovy cíle jsou cíle spojené s něčím mezi nebem a zemí, nejsou to cíle z našeho světa, nejde o územní zisk. A takové cíle, které jsou podobné s těmi, jaké měl Hitler, se nám mohou zdát absurdní – do doby, než se stanou realitou. Poté to jsou už holé dějiny.
Holokaust byl cíl okultní a psychiatrický – a Putin taktéž sleduje cíle, které se lidskému rozumu vzpírají
Například holokaust byl cíl okultní a psychiatrický – cíl, který zplodila psychiatrická imaginace Hitlera a nejen jeho. Byla to zrůdnost, která nesmírně zasáhla do dějin. Holokaust nastartoval jevy a procesy, se kterými máme co dočinění i dnes. Díky holokaustu například vznikl stát Izrael a následné patálie v této územní oblasti. A to je něco, co se lidskému rozumu vzpírá.
A Putin taktéž sleduje cíle, které se vzpírají lidskému rozumu.
A právě tento fakt může mnoho lidí ukolébat, protože nedokáží tyto cíle odhalit a správně uchopit, a proto se raději vracejí do studené války a domnívají se, že Putin nechce nic jiného.
Ale Putinovy cíle jsou mnohem zrůdnější – on popírá existenci ukrajinského národa a oprávněnost Ukrajinců k existenci, ke svébytnosti.
Putin má uzemí spoustu
Putin má území spoustu, on nechce a nepotřebuje získat území ve smyslu územním, ale chce získat Ukrajinu jako historický a dnes politický projekt, který je v příkrém rozporu s ruskou představou o sobě samém. Ukrajina je součástí ruského zakladatelského mýtu, a pokud Rusko Ukrajinu nedobude a nezíská, tak jakoby se v Putinově optice zříká samo sebe.
Pro Rusko je zisk ukrajinského území pouze v dočasné fázi, kdy se mu nepovedl blitzkrieg, a ruský režim proto nadále hledá způsoby, jak své cíle naplnit postupně. A tohle je stále pro většinu Evropanů složité pochopit, proto se nadále tváří překvapeně, přitom ale Rusové nepřišli s ničím novým.
Ukrajinské území z hlediska mezinárodního práva nelze Rusku postoupit
Uvědomme si, že ukrajinské území z hlediska mezinárodního práva nelze Rusku postoupit a Rusové to moc dobře vědí. Pravda sice je, že to, co oni nyní drží, jim aktuálně z rukou nevyrveme, nicméně fakticky jim to přiznat nejde.
Ukrajinská ústava zapovídá podobné transakce, není možné, aby ukrajinský prezident či parlament postoupil Rusku ukrajinské území, které obývají ukrajinští občané. Pořád se také bavíme o území, ale nebavíme se o Ukrajincích, kteří ho obývají.
Proto je vyloučeno, aby tohle proběhlo. A pouze to celé vytváří falešný dojem, že Ukrajina a Rusko jsou v nějaké "hře", kde si vyměňují území. Ale ono to je přeci vše území ukrajinské...
David Svoboda veřejnost oslovuje jak prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání, webových podcastů, odborné literatury, tak i prostřednictvím různých esejí – níže ukázka z jeho esej seriálu "Proč Západ nepřestal milovat Rusko, přestože soucítí s Ukrajinou" publikovaného na webu Forum 24:
Ukrajinští demokraté neuhájili po roce 1918 svou státnost proti vnějším silám, z nichž většinu zastupovali bílí – a rudí – Rusové. Přitom jednou ze základních idejí vyhlášené republiky byla vstřícnost vůči všem jejím menšinám a sociální spravedlnost. Pokud by Ukrajina proti rudým obstála, dějiny by vypadaly nejspíš jinak. Sovětská moc by později neměla volnou cestu do středu Evropy a postrádala by ekonomickou základnu pro svůj rychlý rozvoj.
Po srpnu 1991, s osamostatněním Ukrajiny, tří pobaltských zemí, Běloruska a Moldavska, se Evropa bez vlastní vůle a přičinění takřka přes noc rozrostla až k hranicím Ruska. V západních myslích nastal zmatek, protože svobodný svět byl sedmdesát let zvyklý jednat s víceméně předvídatelnou a centralizovanou mocností a skrumáž nových státně-politických jednotek na jejím místě ho mátla. V nové geopolitické situaci se o slovo draly domněnky, podle nichž dezintegrace SSSR povede k "rozsáhlé oblasti nepokojů, konfliktů a potenciálních katastrof" (historik Eric Hobsbawm) ⇒ tyto rozšířené, avšak ničím nepodložené obavy sdíleli i Češi, oni hrdinové Kunderových dřívějších lamentací nad blazeovaným Západem, který se zřekl střední Evropy.
A teprve na konci minulého století se začaly citlivým místům ukrajinské minulosti zdánlivě objektivně věnovat studie západních akademiků. Jejich koncepce pokaždé obligátně zdůrazňovala "antisemitismus", "kolaboraci", "etnické násilí" a "oslavování zločinců" jako jevy, které byly ukrajinskému hnutí odporu v letech 1919 až 1945 vlastní a dnes prý formují současnost nezávislé Ukrajiny ⇒ že se této proruské propagandě v akademickém oděvu začalo dařit až po studené válce a nikoli během ní, lze vysvětlit jako hostilní reakci na ukrajinské historické probuzení na přelomu tisíciletí (zejména po oranžové revoluci), která měl však svůj počátek v Moskvě.
