Jonáš Motyčka

Jonáš Motyčka je zakladatel projektů Správný start, Řekni si o pomoc, Festival o duši a také režisérem dokumentárního filmu HORSKÁ DRÁHA o hraniční poruše osobnosti. Jonáš je sám „hraničářem“, který se po opakovaných bolestivých rozchodech a emočních trápení rozhodl přijít svým problémům na kloub – řekl si o pomoc, zjistil, že trpí emočně nestabilním typem poruchy osobnosti, a rozhodl se o této poruše natočit film.

Jonáši, úvodem Vám děkujeme, že jste si udělal čas na rozhovor pro web hradistkoviny.cz 

Rádo se stalo, děkuji za oslovení.

Před lety jste založil projekt SPRÁVNÝ START, který umožňuje mladým dospělým z dětských domovů, výchovných ústavů či pěstounské péče „správný“ přechod do reality dospělého života – proč jste se rozhodl pomáhat zrovna těmto mladých dospělých, čím k nim máte blízko? 

V době, kdy jsem se rozhodl pomáhat této cílové skupině, právě mladí se mnou nejvíce rezonovali. Vlastně i dnes, když přemítám nad tím, kde má moje poslání – mise, jak rád svou činnost pojmenovávám, fokus, tak je to stále právě u těch mladých. V pomoci mladým vidím velký potenciál – a věřím, že pokud se jim vytvoří chápající a podporující prostředí, dokáží velké věci, a to nejen navenek, ale i ve svém vnitřním světě. Dětem mladším 15ti let si úplně pomáhat netroufám, protože sám děti nemám, a tedy k nim nemám „ten správný vztah“, který by při sociální práci měl být, no a u starých lidí to zase „necítím“ tak, aby to ode mne bylo autentické.

Aktuálně v této oblasti dokonce spolupracujete i s Vězeňskou službou – jak tato spolupráce vznikla a co je jejím cílem?

Vždy se snažím svou misi dělat, jak nejlépe umím. Potřebuji z odvedené práce a i ze sebe vnímat, že jsem vše odvedl na 100 %. Když jsem začal ve svých 25ti letech pomáhat mladým z dětských domovů, myslel jsem si, že hlavní problém tkví v jejich životě v dětských domovech. Když jsem ale problematiku svými zkušenostmi postupně navnímal, zjistil jsem, že daleko větší problémy řeší při odchodu, a tak jsem svou pozornost zaměřil právě na čerstvé dospěláky po odchodu z ústavní výchovy. Mým projektem Správný start mi prošlo více jak sto bývalých klientů, kteří vyrostli v ústavní výchově. Během té doby jsem i projel velkou většinu dětských domovů a výchovných ústavů, abych představil svůj projekt Správný start budoucím dospělým. Při té příležitosti jsem poznal, spolupracoval a propojil se se spoustou skvělých projektů, které tady pro mladé dospělé jsou. Nicméně přitom jsem si uvědomil, že málokdo pomáhá těm opravdu zlobivým, těm „grázlům“, jak je s láskou a oblibou nazývám. Zaměřil jsem se tedy ve Správném startu na tyto problémové mladé a dovedlo mě to až do věznic, kde mnoho z nich končí. A právě zde dnes vidím další step k tomu, abych pomáhal efektivně. Abych odvedl svých 100 %, abych z mé činnosti i ze sebe měl dobrý pocit. Cíle spolupráce jsou dva, tím prvním je stejně jako při přechodu z dětského domova, či výchovného ústavu připravit je na běžný život, být jejich průvodcem a pomoct jim uspět – najít si práci, bydlení, podpořit je v jejich zájmech, snech. Jsou na začátku života, udělali nějaké chyby, ale jde mi o to, aby je to nedefinovalo po další desítky let. To, co jsem udělal již pro stovku mladých z děcáků a výchovňáků, teď začínám dělat pro mladistvé z vězení. Jen jsme se přesunuli z běžných budov do těch s mřížemi. Druhým cílem je představit široké veřejnosti tuhle problematiku a destigmatizovat. Vězení a vězni jsou tabu, chci otevřít toto téma v šiřším kontextu a představit příběhy mladistvých, kteří prošli dětskými domovy a skončili v kriminále, skrze můj další film.

Měl jste také v plánu vybudovat chráněné bydlení pro tuto cílovou skupinu mladých dospělých – jak to s těmito plány dopadlo, sešlo z toho nebo se o to budete snažit dál?

Zde se mi stále nedaří najít vhodný objekt, v ideálním případě by to totiž měla být symbióza sociálního podniku a chráněného bydlení tak, aby byl tento koncept udržitelný. Realizace je tedy zatím v nedohlednu a tím, že jsem věřící, vnímám to jako indicii, že Bůh zatím nechce, abych se tomu věnoval. Zaměřuji se proto na jiné formy pomoci, ve kterých se mi díky božímu požehnání daří.

V loňském roce jste natočil dokument o hraniční poruše osobnosti – HORSKÁ DRÁHA – který se promítal v kinech, nyní je ke zhlédnutí na Herohero. Proč jste se rozhodl tento dokument natočit a ke všemu do něj vtisknout i své soukromí? Díky tomuto dokumentu jste totiž na sebe veřejně prozradil, že poruchou osobnosti také trpíte. V rozhovoru pro slovenský Deník N jste uvedl, že se Vám rozpadal jeden vztah za druhým a vždy to mělo stejný scénář. Zamiloval jste se, ale krátce na to jste se začal chovat zvláštně. Výsledkem byl vždy zlý konec vztahu a Vaše opakovaná beznaděj. Můžete se k tomuto vyjádřit blíže – jaké projevy mělo Vaše „zvláštní chování“? A jak na Vás celkově působily partnerské rozchody – jak jste na ně, kromě té pociťované beznaděje, reagoval? Hraničáři prý rozchody prožívají velmi intenzivně a problematicky.

Cítil jsem, že tady podobný formát chybí. Znovu se vrátím k tomu, že rád svoji misi dělám na 100 %. Když mi byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, tak tím, že dělám v sociální oblasti, mi ihned naskočilo, že se musím zasadit o zlepšení podmínek ohledně destigmatizace duševních poruch a onemocnění. A abych byl autentický, musel jsem takzvaně „s kůží na trh“. Nejdříve jsem spustil pravidelné středeční online meetingy pro hraničáře. Zde mi byli předobrazem anonymní alkoholici, jedná se o podobný formát sdílení. Poté jsem uspořádal besedy ŘEKNI SI O POMOC – Bez hranic, kam jsem zval jak odborníky, tak i lidi přímo trpící hraniční poruchou osobnosti a zároveň i širokou veřejnost. A jelikož jsem chtěl následně opět zefektivnit svoji pomoc, stejně jako v případě mladých, kteří prošli ústavní výchovou, tak mě napadlo natočit film, který široké veřejnosti tuto poruchu představí, a zároveň dodá hraničářům odvahu „bojovat“ a naději, že se jim ten „boj“ vyplatí.

U nás trpících hraniční poruchou osobnosti se projevuje fenomén „favourite person“. Díky deficitu z dětství hledáme osobu, se kterou bychom pocítili splynutí – splynutí, kterého se nám nedostávalo „v bezpodmínečné lásce“ od rodičů. Já osobně jsem takové splynutí často cítil v začátcích partnerských vztahů. A jelikož emočně nestabilní člověk prožívá emoce v daleko silnější intenzitě než „nehraničář“, tak se na tak příjemném prožitku stane závislým. Začátky vztahů jsou u nás hraničářů krásné a i naše protějšky jsou unešené. Nicméně zároveň v této době dochází častokrát k idealizaci partnera, kdy nevidíme jeho chyby, přehlížíme je, a jelikož si neumíme nastavit hranice, tak v mnoha případech jednáme na úkor vlastních potřeb. Hraničáři to v těchto začátcích umí s vyhověním druhému, ale poté je to vnitřně sžírá. Já osobně to mám třeba s empatií tak, že dokážu nacítit, co partnerce udělá radost, dopřeju jí to, abych jí udělal šťastnou, ale velmi často to pak bývá na úkor mých vlastních potřeb. Tedy si tím de facto ubližuji. Ale zároveň ubližuji i tomu vztahu, protože to „nejsem já“. A to se pak projevuje tím, že přijde čas, kdy pohár přeteče, a dojde k nějakému fuckupu. Bohužel se tak stane většinou ve chvíli, kdy už je vztah na úrovni závislosti, a i když mi v tom vztahu není dobře, tak nechci o partnerku přijít, nechci ji ztratit. Takže se rozjede kolotoč lásky a nenávisti, rozchodů a návratů, hádek a usmíření. A ano i díky daleko silněji prožívaným emocím jsou pro mne rozchody velmi bolestivé. Nicméně já se vždy snažím nevýhody obracet ve výhody – většinou mě v té rozervané době napadají nejlepší projekty, které pak realizuji – tedy reaguji na rozchodovou bolest kreativitou. A řídím se přitom heslem, že když mi Bůh něco vezme, nahradí to něčím lepším. Na druhou stranu nechci generalizovat a poměřovat, kdo jak moc při rozchodech trpí, protože to je vždycky individuální. A předpokládám, že pro většinu lidí jsou partnerské rozchody velmi nepříjemnou a náročnou záležitostí.

Jak Vaše emoční výkyvy a výbuchy vnímaly a snášely Vaše partnerky? Dokázaly Vám třeba i po rozchodu odpustit nebo je mezi Vámi už navždy zarytá nenávist? Myslíte, že kdybyste našel třeba tolerantnější partnerku, která by měla více pochopení, trpělivosti atd., že byste mohli partnerský vztah ustát?

Vnímaly je samozřejmě špatně. A já je naprosto chápu a rozumím tomu. Ano, odpouštěly do nějaké míry. A každá měla tu míru, přes kterou již nešla, jinde. Nemyslím si, že by to bylo o nenávisti, spíš o nechuti dále sdílet společný čas a prostor. Díky těm mým výkyvům si zkrátka uvědomily, že se mnou být nechtějí. Že to intenzivní a hezké nestojí za ty následné bolestné propady. Vybíral jsem si navíc vždy srdcem, které je silnější, a ne hlavou. Což vyústilo v to, že jsem měl typy partnerek, které, řekl bych, ještě ty konflikty podněcovaly. Terapeut z Kaleidoskopu mi ohledně toho řekl moc hezkou větu – že lidi kolem nás jsou buď zeslabovače, nebo zesilovače poruchy, a já si rád podvědomě vybírám ty zesilovače. Nepochybuji ale o tom, že prací na sobě a s trpělivostí a pochopením protějšku budu jednou prožívat skvělý partnerský vztah. Jen se to musí s tou správnou partnerkou a mým nastavením zmatchovat, a to musí požehnat ten nahoře.

Jonáši, a jak to vlastně máte s tou vírou? Upřímně – v naší zemi v dnešní době není tak úplně běžné, aby byl „mladý potetovaný týpek“ věřící :-)

Moji rodiče jsou křesťané, takže již od mala jsem byl veden k víře. Po mém osamostatnění jsem si intenzivněji nacházel cestu k Bohu sám. Vnímám to tak, že rok od roku se mi láska k Bohu stupňuje a mám potřebu o své víře i mluvit. Jsem vděčný, čím vším mě Bůh požehnal. Většina mých tetování za poslední dva roky má přímý vztah k Bohu nebo k Bibli. Nějakou dobu jsem vedl i každonedělní setkání, o Bohu a osobním rozvoji s názvem MY SAFE PLACE, která jsem vymyslel a organizoval.  Mrzí mne, jak moc jsme ateistická země, a doporučuji každému, ať dá víře šanci.

Prý Vám partnerky „vyčítaly“ například to, že se neumíte radovat a smát se? Ale Vy nepůsobíte jako člověk, který by neuměl prožívat radost a neuměl se smát, naopak působíte jako někdo, kdo si umí život dost užívat.

Je to tak. Holt naše společnost je dosti toxická a lidi, kteří samostatně tolik nepřemýšlí, ovlivňuje dogmaty, jak by se člověk měl nebo neměl chovat, oblékat, co jsou symboly úspěchu, co je správně, co je špatně. Na tour po kinech k filmu Horská dráha jsem doporučoval knihu Gabora Matého – Mýtus normálnosti. Bohužel to, co naše společnost často považuje za normální, je naopak toxické a nemocné. Takže i některé z mých partnerek, které žily v tom „normálu“, se neubránily vštěpeným očekáváním, že teď se přece máš radovat a Tvoje radost má vypadat tak a tak. Já jim to s odstupem nemám za zlé, vnímám to tak, že byly ovlivněné „dneškem“.

V dokumentu HORSKÁ DRÁHA vystupuje i Mgr. Eliška Hrbková, která se jako jedna z mála odborníků věnuje terapii této poruchy pomocí dialekticko-behaviorální terapie (DBT). Proč těchto odborníků není více – zjistil jste, proč terapeuti nechtějí tolik pracovat s „hraničáři“? A jakou osobní zkušenost s touto či jinou terapií máte Vy?

Jak zaznělo i ve filmu, jsme tady 20 let za západním světem ohledně pomoci lidem s hraniční poruchou osobnosti. Té péče je zoufale málo, jelikož se psychiatrie na tuto oblast víceméně nezaměřovala. Diagnóza je poměrně mladá a mnoho starších psychiatrů se jí nechce věnovat. Nechtějí se učit nové postupy, pracovat s lidmi, kteří jsou do terapie buď nadšení, chtějí chodit intenzivně, anebo naopak. U hraničářů se totiž střídají extrémy, což chápu, že to pro mnohé může působit jako problematické a složité. Nicméně Eliška Hrbková je krásným důkazem toho, že to jde. Je to tak skvělá terapeutka, která hraničářům tak moc rozumí, až mě kolikrát její výstižné pojmenování, či její empatie, dožene k slzám. To mi dává naději, že podobných terapeutů bude přibývat. Mladí terapeuti a psychiatři se poruchami osobnosti chtějí zabývat. Národní ústav duševního zdraví zřídil dokonce nové oddělení a v rámci teambuildingu určeného pro seznámení s novými kolegy, zvolili návštěvu mého promítaní Horské dráhy v kině. Bude se to zlepšovat, věřím tomu a aktivně se o to i skrze můj film a související aktivity zasazuji. Ohledně DBT mohu hovořit jen zprostředkovaně. Mnoho hraničářů, se kterými jsem v kontaktu, ji absolvovalo a opravdu jim pomohla výrazně zlepšit život. Je to terapie, která sice není určena jen pro hraničáře, ale ukázalo se, že je pro hraničáře nejefektivnější. Můj názor je, že cesta „k uzdravení“ vede skrze práci na sobě, skrze osobní rozvoj. A jak krásně shrnul jeden z aktéru mého filmu – DBT je takovým seberozvojem pro hraničáře.

Vy jste si dokázal říci o pomoc, bohužel Váš starší bratr si o pomoc říci nedokázal. Před lety spáchal sebevraždu. Trpěl depresí, ale neléčil se. Jaké následky a odkaz toto trauma ve Vás zanechalo?

Stoprocentně to ve mně něco zanechalo, ale konkrétně Vám odpovědět nedokážu. Nicméně beru to jako vyústění bratrových několika rozhodnutí – sebevražda, pro kterou se rozhodl, je něco jiného, než kdyby tragicky zahynul bez svého přičinění. Jedno z mých mnoha tetování zní „Největší hřích je pomáhat někomu, kdo nechce“. Bratr pomoc opakovaně odmítal, a když jsme u toho hříchu, tak já osobně vnímám sebevraždu díky své křesťanské víře jako něco, co by člověk dělat neměl. A i v této souvislosti se častokrát vracím k mému oblíbenému rčení – „Vše se děje, jak má“. Takže takto přistupuji i k tomuto bratrovu činu. Kdyby se to nestalo, možná bych nikdy nezačal svoji misi pomoci pro mladé dospělé z ústavní výchovy, nikdy bych se nezačal zasazovat o destigmatizaci duševních poruch a onemocnění atd.

Nejen lidé trpící depresí, ale často i hraničáři páchají, oproti lidem trpícím jiným duševním onemocněním či poruchou, statisticky více sebevražd – je možno podle Vás tento trend nějak zvrátit – snížit? Zřejmě i to se snažíte v rámci svého dalšího projektu ŘEKNI SI O POMOC?

Samozřejmě. Je to o tom, aby duševní zdraví nebylo stigma. Víte, když nastoupíte do tramvaje se zlomenou nohou, ať je vám kolik je, v drtivé většině vás pustí sedět, anebo když sedíte, tak se na vás nikdo nebude zlobit, pochopí vás. Jakmile, ale budete mít sociální fóbii, nebo se vám psychicky udělá špatně, budete mít třeba náběh na panickou ataku, budete si chtít jako mladý člověk sednout, málokdo vás pochopí. Když budete sedět venku a bude Vám zle, budou Vás mít za feťáka, nebo si myslet, že jste opilý. Měli bychom tohle stigma sejmout. Mnoho lidí se pak bojí v takové nepřátelské společnosti, kde zranitelnost, přiznání chyby, otevřenost, láskyplnost – jsou brány jako slabosti, přiznat se a říct si o pomoc. Zvláště muži a právě u nich je daleko větší počet dokonaných sebevražd. Tak dlouho to utrpení v sobě nosí, až nevidí jiné východisko. Vidím jako klíčový faktor prostředí, proto se ho snažím měnit.

Od 6ti let hrajete na kytaru, jaká kytara je pro Vás tzv. srdcovkou? Hrál jste i v nějaké kapele? Na webu hradistkoviny máme rozhovory s kapelou Jokers a kapelou Zrcadla – je Vám takováto hudba blízká nebo máte raději jiný styl?

Moje srdcovka je již od mládí model Fender Stratocaster, byla to láska na první pohled, vlastně na první poslech, protože už ten název mě uhranul, když jsem o ní od táty slyšel. Byl jsem pak natěšený a musel jsem ji vidět, mám pocit, že pravého amerického Fendera jsem poprvé viděl v hudebninách v Dejvicích, pořád tam jsou, mám pocit, že se jmenují Alexim. Stál tenkrát asi 50 tisíc, vzpomínám, že to tenkrát bylo něco nepředstavitelného, pocházím ze vcelku chudých poměrů a auta jsme měli v rodině tak za 10-20 tisíc (ojetiny), takže jen vidět hudební nástroj za 50 tisíc a sáhnout si na něj, byl úlet :-) Co se týká stylu hudby, vyrostl jsem na bigbítu Vladimíra Mišíka a Etc..., ale pak začal přitvrzovat – od Ozzyho, přes Iron Maiden, až ke Slayer a ještě tvrději, nakonec si mě v mládí získal nejvíce styl metalcore, prožil jsem s kapelami jako Killswitch Engage, As I Lay Dying, August Burns Red, Bullet for My valentine, nebo Trivium, krásné dospívání a čerstvou dospělost. Jsem nadšený, že poslední dvě jmenované budou příští rok v Praze k dvaceti letům od vydání jejich debutových desek, které jsem doslova miloval a i dnes ve mně vzbuzují krásné emoce. Jinak kapely, které zmiňujete, bohužel neznám, nikdy jsem se příliš neorientoval na českou scénu.

Jokers zpívají fetišpop. Pravda, nejsou úplně známou kapelou, ale jejich hudba a koncerty mají drive. Tak přijďte na jejich koncert – v listopadu budou hrát v Praze – a poznáte je ;-) A co třeba podpořit mladé dospělé kromě sportu a barberu i na poli hudby? Myslíte, že by se to chytlo?

Už se to děje, několikrát jsem ve své činnosti podpořil muzikanty a plánuji i ve vězení uspořádat hudební návštěvy, budu mladé učit jak dělat hip hopové/trapové beaty, jak skládat hudbu na počítači, jak být kreativní. Mladí vězni se na to již těší. Můj projekt SPRÁVNÝ START není jen o sportu, ale je i o dalších snech a tužbách mladých. Tímto projektem jsem podpořil mnohá různorodá přání.

Stále souhlasíte s tím, že „Ne okolnosti, ale reakce na okolnosti určují náš život“?

Je to stále moje nejoblíbenější motto, které protkává celou moji kariéru od začátku, kdy jsem se rozhodl vystoupit ze zajetých kolejí a začít plnit svoji misi – své poslání pomáhat. Naprosto s tímto mottem souhlasím, naprosto s tím souzním.

Co vyjadřují Vaše tetování? Má každé z nich pro Vás nějaký konkrétní osobní význam?

Ano, mají. Je to, jako když slyšíte skladbu, kterou jste poslouchali v létě dva roky nazpět. Najednou vám najedou vzpomínky, co jste dělal, jak vám bylo. Moje tělo je poseto citáty, moudry, které jsem v tom období ctil a ctím dodnes, nicméně v té době, jsem tím „žil“. Když se na sebe dívám, přesně si vzpomenu, proč a kdy jsem si tohle tetování dělal a jak mi bylo, jak šťastné nebo smutné období jsem prožíval. Tetovaní se mi obecně líbí, mám k němu vztah už od dětství, viděl jsem Ozzyho, viděl jsem metalisty – jen jsem to chtěl pojmout jinak, originálně, a tak mám pouze texty v jednom fontu a prakticky od jednoho tatéra, mistra svého oboru Woodyho z Woodhill Tattoo. Chodím na tetování pravidelně, každý kvartál, a moc mě to baví.

Na těle máte vytetované i motto „Čemu věříš, to se stane“, jaký význam pro Vás představuje konkrétně toto motto?

Je to jedno z mých dvou prvních tetování, které mám spojené s obdobím, kdy jsem poznával osobní rozvoj, motivaci a první inspirativní lidi.

Kdy a za jakých okolností jste se dostal nejvíce mimo svoji komfortní zónu?

To bylo v období, kdy jsem se ještě domníval, že musím vystupovat ze svého komfortu za každou cenu – tím, že jsem hraničář, nedokázal jsem si stanovit svoje hranice a dělal jsem věci, které mi nebyly příjemné a zároveň pro mne neměly velký smysl. Například když jsem ve své první práci nabízel vysavače lidem, kteří na to neměli, nebo seděl za přepážkou v bance a povinně jsem zjišťoval dle vnitřních směrnic nutné údaje u člověka, který spěchal.

Vrátíme se ještě k těm začátkům Vaší pracovní kariéry, kdy jste prodával ty vysavače – co Vám tato zkušenost dala, vzala a věřil jste vůbec kvalitě a „výjimečnosti“ tehdejších prodávaných produktů?

Ukázala mi svět dospělých a dodala sebevědomí. Byl jsem v 19ti letech mezi 40cátníkama. Byl jsem mezi nimi nejmladší a zjistil jsem, že se v životě neztratím. Věřím doteď, že ten vysavač byl svým způsobem skvělý, jen byl příliš drahý. Provize holt musela uživit síť prodejců, která byla postavena na podobném systému jako MLM. A chápu to, že takový byznys nebyl pro všechny.

Kdybyste mohl ve Vašem dosavadním životě změnit jednu životní událost a vyměnit ji za jinou, lepší, která by to byla? Nebo byste nic neměnil s tím, že co se mělo udát, tak se prostě událo?

Jak jsem zmínil, věřím tomu, že vše se děje, jak má. Bez toho hnusného by nebylo to hezké. Kdykoliv se mi stane nějaká špatná věc, tak už se rozhlížím, jakým požehnáním mě Bůh obdaří. A opravdu mnoho situací, které jsem v danou chvíli hodnotil jako špatné, tak s odstupem času vnímám jako pozitivní – prostě mi dojde, že se to tak mělo stát. Bůh má vždy skvělý timing – je fajn vnímat indicie, které nám dává, a být trpělivý.

Mezi tento timing tedy zcela jistě patří i první ročník Festivalu o duši, který se bude konat v září v Praze, můžete k němu říci něco více?

Je to můj další velký projekt. Chci v lidech vzbudit chuť tvořit, být kreativní. Dnešní doba se snaží z lidí dělat ovce, vnímat člověka jako někoho, kdo má nějakou profesi a ta ho definuje, ale v každém z nás je přeci mnoho talentů. Jak říká Pharell Williams, hudebník a teď i kreativní ředitel Louis Vuitton, jsme pluralisti. Každý z nás je kreativec. Vždyť já nebyl do minulého roku režisér a přeci jsem natočil film, který vyprodával kina po celé České republice. Člověk dokáže ohromné věci, jen ho nesmí společnost a prostředí omezovat. Proto připravuji celodenní akci Festival o duši, který se uskuteční 29. září 2024 v Praze v prostoru Fuchs2. Na akci jsem pozval spoustu zajímavých lidí z různých oblastí a dal jsem prvnímu ročníku téma KREATIVITA a její pozitivní vliv na duševní zdraví. Bude to den nabitý besedami, prezentacemi a workshopy. Pokud dorazíte, můžete se těšit na tyto hosty:

Besedy:

Vlastina Svátková – herečka a spisovatelka

PAM RABBIT - zpěvačka

Tereza Tobiášová – scénáristka a moderátorka

Tomáš „CHEF FENIX“ Franek – šéfkuchař

Iva Frühlingová – zpěvačka a moderátorka

Ladislav Kesner – historik umění a odborný pracovník Národního ústavu duševního zdraví

Dominika Grygarová – odborná pracovnice Národního ústavu duševního zdraví

a další

Wokshopy:

ARTETERAPIE pod vedením Lucie Štolcové terapeutky z centra pro závislé Sananim

TETOVÁNÍ pod vedení Jakuba „Woodyho“ Procházky z tetovacího studia Woodhill tattoo

BARBER pod vedením Jaroslava Vachaty z akademie Barber School Prague

a další

Přednášky:

Ritchie „Unlimited Freedom“ Šmíd – urbex explorer a spisovatel

Petra Šindelková – peer konzltantka z centra Kaleidoskop

Jonáš Motyčka – kreativec, režisér a sociální pracovník

Alois Neuman – podnikatel a filantrop

a další

Najdete si při své vytíženosti vůbec čas i na nějaký relax, hobby? Jako hraničář byste měl nejen pracovat, ale i adekvátně odpočívat ;-)

Po cestě z Ostravy – z první zastávky mé tour k filmu Horská dráha, jsem si pořídil čtyřnohého přítele – psa jménem FRED, se kterým trávím hodně času venku v přírodě. A příroda je také můj největší zdroj inspirace a odpočinku. Zbožňuju hory a to hlavně v létě, bez lidí. Při chůzi v divoké přírodě se mi často spouští kreativita a vymýšlím projekty. Další nedílnou součástí mého já je cvičení, pohyb – cvičím hodně workout a doma si postupně zařizuju menší posilovnu. Můj velký zájem je také seberozvoj, často poslouchám podcasty, čtu, sleduji zajímavé a inspirativní jedince, kdy content vyhledávám pouze v angličtině. A mezi mé velké hobby patří také hudba. Po nějaké době jsem si pořídil opět kytaru, takže zase tvořím nejen na počítači, ale i prostřednictvím analogového hudebního nástroje :) A hlavně – moje největší hobby je moje poslání. Tvorba mých projektů v sociální oblasti a efektivní pomoc potřebným mě hodně nabijí a naplňuje, takže já vlastně ani mnoho odpočinku nepotřebuji.

Co byste na závěr tohoto rozhovoru vzkázal čtenářům, kteří dočetli až sem?

Chtěl bych jim poděkovat za zájem a čas, který tomuhle rozhovoru věnovali. Chtěl bych jim vzkázat, ať si nic nedělají z toho, pokud se jim to, co dnešní společnost hlásá jako normu, nelíbí. Ať se vydají do svého nitra, makají na sobě, protože jediný způsob jak být opravdu šťastný, vychází z něj a nikoli z vnějších vlivů. V této souvislosti mi přijde příhodné rčení – „Pokud se budete snažit chytat motýly, moc jich rukama nechytíte, ale pokud vytvoříte krásnou zahradu, přiletí sami.“ Sám se jím teď řídím a snažím se svůj život s boží pomocí tvořit jako krásnou zahradu.

No a na úplný závěr chci pozvat čtenáře na jízdu na Horské dráze – shlédněte můj film o hraniční poruše osobnosti na https://herohero.co/horskadrahafilm, užijte si ho a osobně se pojďme potkat v září na FESTIVALU O DUŠI https://goout.net/cs/festival-o-dusi/szknwhx/

Děkujeme za rozhovor. 

INSTAGRAM JONÁŠ MOTYČKA