Jiří Padevět: Čím více čtu či bádám o krvavých létech a temných dobách, tím více si uvědomuji, že se zatím máme dobře a pořád žijeme ve skvělé zemi

Střední a východní Evropu zasáhlo ve 20. století tolik zla, které deformovalo osudy tolika lidí, že je nutno nezapomenout a tuto minulost si připomínat i z důvodu, aby se to zlo znovu neopakovalo. Právě i z tohoto důvodu vydáváte své knihy. Nicméně dějiny nikdy nebyly vyzpytatelné a nastat může kdykoli, cokoli. A bohužel ono to aktuálně působí tak, že se to zlo zopakuje, akorát v novodobých kulisách. Jak na dnešní situaci v Evropě a na její budoucnost v příštích pěti letech nahlížíte poté, co jste strávil stovky hodin v archívech a jste sečtělý obdobím krvavých dějin 20. století?

Problém je v tom, že historické procesy, aktéři i kulisy se mění, ale lidé zůstávají pořád stejní, jenom vybavení stále lepšími a lepšími technologiemi, určenými nejen ke konání dobrého, ale také zlého.

Další problém spočívá v tom, že řada lidí, a to se netýká jenom našich spoluobčanů v České republice, je ochotna následovat politiky, kteří buďto otevřeně spolupracují se zlem, nebo je jejich kvalifikace pro výkon veřejné funkce podobná, jako kdyby tuto veřejnou funkci zastával například vombat.

Vzhledem k tomu, kdo všechno je momentálně v řadě zemí u moci, těžko odhadovat, co se stane za pět měsíců, nebo dokonce za pět dní, natož za pět let.

Netvrdil bych, že se to celé – tedy hrůzy dvacátého století – zopakuje, ale byl bych ostražitý ke každému, kdo slibuje šťastné zítřky a nedokáže vysvětlit, jak jich bude dosaženo.

A co konkrétně naše malá česká kotlina – může se v naší zemi podle Vás někdy v budoucnu zopakovat ten brutální teror a zrůdnosti, které se děly například v Československu v 50. letech?

Pokud jsme, a pevně věřím, že zůstaneme členy Evropské unie a Severoatlantické aliance, je tato možnost marginální.

Pokud bychom se vinou mezinárodní situace a domácích zrádců dostali mimo tyto struktury a poskytli například Putinovu zločinnému syndikátu chvíli mocenského vakua, teror nastat může.

Nemusí mít nutně podobu komunistických kriminálů a koncentračních táborů z 50. let, může mít třeba podobu sofistikované digitální ostrakizace některých skupin obyvatelstva. Ale samozřejmě by mohl mít i podobu terorismu ruských tajných služeb.

Hranice dobra a zla vede každým z nás. V dějinách se můžeme osvědčit či neosvědčit, ale soudit někoho za jeho činy, bychom měli vždy v historickém kontextu. To jsou Vaše slova. Opravdu se podle Vás extrémními projevy bestiality skrývají v každé lidské bytosti? Může se i ten, který chrání dobro, stát za určitých okolností extrémně brutálním a zlým?

Jsem přesvědčen o tom, že ke zlu se v určitou chvíli může přidat každý. Netvrdím, že každý bude vraždit na potkání, nebo se stane sadistickým bachařem, ale každý může selhat. Někdo ze strachu, někdo z prospěchu a touhy po moci, někdo zlu prostě uvěří a přetaví jej ve své hlavě na dobro.

Komunismu uvěřily po druhé světové válce miliony lidí, někteří vystřízlivěli už během padesátých let, někteří v roce 1968 a někteří nikdy. Věřím, že většina z těch, kteří uvěřili po válce, skutečně věřila, že buduje nový lepší svět a skutečně věřila, že Milada Horáková se podílela na přípravách třetí světové války.

Komunisté totiž tenkrát zneužili slovo mír velmi podobně, jako jej zneužívají dnešní politické extrémy zprava i zleva.

Přesto – dějiny jsou plné příběhů, jak někdo tváří tvář zlu obstojí a jiný nikoli. Jak se tedy zlu v sobě, byť skrytému, postavit tak, aby to bylo účinné? Abychom mu sami nepropadli?  

To je zcela individuální a každý nemá na to, aby odešel do lesů a bojoval proti zlu jako partyzán, i když některým Čechům, Moravanům a Slezanům se to stalo ve dvacátém století hned dvakrát.

Opravdu na to, snad kromě soustavného vzdělávání a vlivu rodiny, není žádný recept. Každý se může stát hrdinou, každý může selhat a každý se může zařadit k mlčící většině. Kolektivní recept neexistuje.

A některým se zbabělost a servilnost vůči "tyranii" bohužel vesměs vyplatila, že?

Obávám se, že vyplatila. Ti nejschopnější dokonce za život vystřídali několik vůdců či nejvyšších soudruhů. Pravda, někteří z nich skončili špatně, ale někteří se dokázali přizpůsobit dokonce i demokracii.

Čím si vysvětlujete, že se mezi námi pořád vyskytují ochotní následovníci takových bestiálních šílenců, jakými byl Hitler, Mussolini nebo Stalin, a v dnešní době by bylo možno mezi ně zařadit například Putina? Obecně lze totiž říci, že co se různých "vůdců" týká, tak se v dějinách odehrávají podobné společenské děje a uzavírají se podobné společenské smlouvy, akorát pokaždé v jiné společnosti. Holt lidé jsou stále stejný materiál se sklonem totalitní společnosti zakládat a vždy se objeví nějaká ochotná mase, která chce, "aby bylo líp". A ta si vybere "vůdce", který to té mase slíbí a označí ty, kvůli kterým doposud líp nebylo – prostě si vytipuje nějakou skupinu, na kterou se ten špatný život hodí. A masa ho následuje, i když je zde naprosto markantní dějinná linka, že tohle je cesta do pekla. Proč?

Vůdce je pohodlnější, než vlastní odpovědnost za svůj život.

Vůdce vám poradí, jak se svým životem naložit, vůdce vám vysvětlí, kdo může za to, že jste se dosud měli špatně, vůdce vám připraví zákonné normy tak, abyste mohli domnělé "pachatele" vašeho zmařeného života vytrestat, nebo dokonce zabít.

Poradí vám, kam dán na studia děti, co uvařit k večeři, jakou si přečíst knihu, nebo jaké zhlédnout divadelní představení. Prostě vám zařídí život, ve kterém nemusíte přemýšlet a nemusíte každý večer přemýšlet, jestli jste během dne dobře činili. Mentální pohodlí, které vede do pekla.

Mnoho našich spoluobčanů vykřikuje, že chtějí mír, a proto zcela nelogicky nebudou podporovat napadeného, přičemž takovýmto paradoxním postojem de facto podporují šílence a tyrany. "Mír" už jste komentoval výše. Ale jak by bylo podle Vás záhodno se s těmito lidmi vypořádat, pokud by došlo na "lámání chleba"?

Někdo daleko chytřejší než já, myslím, že to byl Václav Havel, napsal něco v tom smyslu, že lidem, kteří to s demokracií myslí vážně a dobře, demokratický systém svazuje ruce, a naopak lidem, kteří patří k politickým extrémům, otvírá široké pole působnosti.

Přesto se domnívám, že v České republice existují zákonné normy, kterými by se dařilo politické extrémy tlumit, nebo dokonce mýtit.

Ale problém je samozřejmě hlubší a tady myslím stále zaostává výchova k občanství, protože strukturu můžete zakázat, ale myšlení lidí, zvláště těch se silným názorem na vše, zakázat nemůžete ani to není žádoucí.

Je i toto důvod, že jste se rozhodl kandidovat do Senátu? Že aby člověk měl reálný vliv na to, něco změnit, měl by se podílet, nebo to aspoň zkusit, na výkonu reálné politiky?

Přesně tak. Chtěl bych, a je nejvyšší čas se o to přičinit v politických vodách, aby Česká republika dále zůstala bezpečnou zemí, kde bude politický extremismus zůstávat na okraji politického spektra a kde bude většině občanů jasné, že jediné dobré co kdy přišlo z Ruska, byly československé legie.

À propos – kdyby vypukla válka i na našem území – jak byste se k této situaci postavil?

Vzhledem ke svému věku a kondici by moje životnost na frontě byla časově velmi omezená, ale zcela jistě bych se snažil být své vlasti platný, ať už se zbraní v ruce, nebo třeba v tom, v čem jsem původně vycvičen, tedy jako vojenský zdravotník.

Události, kterým se ve svých knihách věnujete, mají často extrémně negativní náboj, a abyste je mohl věrohodně popsat, musíte prostudovat tisíce archivních dokumentů a dalších podkladů, což musí být velký tlak na psychiku – jak se s ním vyrovnáváte?

Odpověď je velmi jednoduchá. Každý máme svoje starosti, strasti i bázně, ale pořád žijeme ve skvělé zemi. Tohle je nutné si znovu a znovu uvědomovat a čím více čtu či bádám o krvavých létech a temných dobách, tím více si uvědomuji, že se zatím máme dobře.

Mezi takové knihy zcela jistě patří i Vaše loňská kniha: Postoloprty. Příběh vražd, které nikdo nenařídil, nikdo nespáchal a nikdo nevyšetřil. Můžete jí blíže přiblížit těm, kdo o ní ještě nikdy neslyšeli?

Kniha Postoloprty přináší informace a snad i vysvětlení, proč se tak stalo, o masakru německých civilistů v Postoloprtech na přelomu jara a léta 1945. Bohužel se jednalo o největší masakr civilistů v Evropě od konce druhé světové války až do Srebrenice.

V knize se snažím střízlivě a na základě archivních dokumentů popsat, k čemu došlo, proč k tomu došlo a kdo byli hlavní aktéři této vojenské operace, při které bylo zavražděno více než 700 lidí.

Vyprávím také o činnosti vyšetřovací komise, která se snažila věci přijít v roce 1947 velmi poctivě na kloub, ale dopadlo to jako vždycky.

Značka Academia letos slaví šedesátiny – jaké je její aktuální postavení na trhu a kam se chce dále vyvíjet, jaký má budoucí směr?

Academia stále patří mezi největší české nakladatelské domy, vydává okolo stovky titulů ročně. Směr má stále stejný, především zpřístupňovat čtenářům rukopisy vzniklé na pracovištích Akademie věd České republiky, překlady kvalitních zahraničních vědeckých a popularizačních prací a v edici Europa jakýsi kánon evropského vědění a literatury.

Jaké z nových titulů jiných autorů, které v Academii nedávno vyšly či brzy vyjdou, byste čtenářům doporučil k přečtení?

Osobně bych doporučil první svazek nové edice Obluda, ve které budou vycházet díla z "ponorných řek české literatury", vždy ovšem doprovozená zasvěcenou úvodní studií o autorovi a době.

Prvním svazkem je kniha Karla Schulze, kterého snad čtenáři znají jako autora slavného románu Kámen a bolest, ale který začal svoje literární dílo knihou Tegtmayerovy železárny, vydanou s podtitulem komunistický román poprvé a naposledy před zhruba sto lety. Teď se díky Obludě vrací do literárního a kulturního povědomí. Nečekejte ale skandální propagandistické dílko, spíše román v intencích poetismu a levicové avantgardy dvacátých let.

Z letošní chystané produkce se velmi těším na knihu Martina Rychlíka Umění lidí, na knihu Petra Zacharova Bouře a bouřky, na knihu Lukáše Laibla Trilobiti, nebo na novou historii Habsburské říše od Pietera M. Judsona. Ale radost je pro mne každá kniha, vydaná v Academii, a pevně věřím, že je to radost i pro moje kolegyně a kolegy.

Děkujeme za rozhovor.

Zajímavé odkazy k tématu:

JIŘÍ PADEVĚT WIKIPEDIE 

ACADEMIA NAKLADATELSTVÍ WEB

Jiří Padevět: Vyhnání a zabíjení Němců patří mezi naše největší traumata

Jiří Padevět: Nenalhávejme si, že za teror 50. let můžou Rusové – my jsme se o to postarali sami

Jiří Padevět: Kdo dnes použije slovo režim, tak je idiot. Kdo vyhrožuje smrtí, měl by být potrestán